Ale myslím, že by se mělo mluvit o tom, že některé ženy se až ve vyšším věku jako vdovy osvobodí a užijí si poslední fázi života.

Rodina má pocit, že netruchlím, jak by se mělo. „Ty si ani nevzpomeneš, že táta umřel?“ řekl mi nedávno káravě syn, když bylo výročí mužovy smrti. Vím, že synovi i dceři vadilo, že jsem neorganizovala pohřeb. Popel jsem nechala rozprášit a oni říkali: „Ani mu nebudeme mít kam dávat kytičku.“

Celý život jsem zasvětila předstírání, že naše rodina je takzvaně normální. Dělala jsem vše proto, aby děti měly normální pěkné dětství. Nikdo netušil, že můj muž byl hulvát a násilník a svou nespokojenost sám se sebou si vyléval na mně. Brala jsem si ho v devatenácti, byla jsem holka z vesnice, naivní, okouzlená, protože vypadal velmi dobře. Myslela jsem, že těch pár piv v hospodě je normálních, že to k práci horníka patří. Jenže časem mi docházelo, že spousta horníků dělá stejně těžkou práci, ale zároveň to jsou skvělí chlapi, kteří se věnují dětem, manželkám, jezdí s rodinami na výlety, zvelebují své domy. My žili paneláku, muž přišel opilý domů, najedl se, usnul, šel do práce a tak pořád dokola. Když jsem časem prozřela, řekl mi, že bez něj bych kydala hnůj, že mám být ráda, že žiju ve městě a že mám dost peněz, i když nic nedělám. Byla jsem na mateřské se dvěma dětma, pak jsem šla pracovat do kantýny na šachtě. Tam jsem zjistila, jak byl manžel neoblíbený, že byl potížista, že dokonce několikrát přišel opilý na směnu a měl z toho malér.

Tehdy byla jiná doba. Lidé se tak často nerozváděli. Nemluvilo se o domácím násilí, nebyly žádné poradny. Když mi dal občas facku, myslela jsem, že to je normální. Máma mi na to řekla, dodnes si to pamatuju: „Všude je něco, co naděláš? Hlavní je, že živí rodinu a že nebije děcka.“

Tak v tom jsem žila. Převzala jsem jako normu něco, co ale rozhodně normální nebylo. Nikdy jsme  nebyli u moře, nejezdili jsme na výlety. Nekupovali jsme si nic do bytu, neměli jsme chatu, auto, zahrádku. Vlastně nevím, kam peníze šly, já kupovala dětem vše za své. On mi dal na jídlo a myslím, že většinu propil.

Když šel do předčasné penze, nebylo s ním doma k vydržení. Byl z šachty dost zřízený, měl hodně zdravotních potíží, ale stále pil a z jídla uznával jen vepřo knedlo zelo, svíčkovou a podobně. Třeba vyžadoval, ať má ráno na snídani šišku sekané.

Dokud děti chodily na střední školu, mlčela jsem. Když odešly do Prahy na vysokou, začala jsem dávat najevo nespokojenost. Fyzické násilí se stupňovalo. Když ale děti přijely domů, byl to veselý, bodrý táta, který si sice občas přihnul, ale na druhé straně jim dal peníze na útratu. Zejména dcera to  s ním uměla, té koupil co jí na očích viděl. Mně nedal ani kytku k narozeninám.

Poslední roky byly strašné. Měl několik vážných nemocí, odmítal se léčit, předepsané léky nebral, jak by měl. Třeba si jich nasypal večer hrst, zapil je pivem a řekl mi: „No tak jsi klidná, vidíš, že jsem si ty prášky vzal, ne?“

Myslím, že trochu pomátl, že ke konci života jeho duševní stav nebyl zcela v pořádku. Neustále měl pocit, že mu někdo ublížil, že se celý svět postavil proti němu.

Neměla jsem to komu říct. Dětem jsem nechtěla brát iluze, navíc už měly své rodiny, své starosti. Kamarádce jsem se nesvěřila, styděla jsem se. Nesnáším soucit a takové to tlachání, kdy si ženské vyprávějí, jak jsou jejich chlapi nemožní.

Když Vlasta umřel, vydechla jsem. Vím, že by to žena nikdy neměla říct o muži, s nímž má děti, s nímž prožila život, ale mně se opravdu ulevilo. Když už byl poslední dny v nemocnici, byl tak protivný, že jsem si říkala: už aby to skončilo. Byl sprostý na sestřičky, na lékaře. Jak já se za něj styděla.

V podstatě byl asi nešťastný člověk, který nějak neuměl život prožít. Nevím, jak jinak to pojmenovat. Ale mně se ulevilo. Něco málo jsem si naspořila. Náš byt jsem vyměnila za menší, za to jsem získala nějaké další peníze. Stále chodím na brigády. Práce se nebojím, uklízím ve dvou domácnostech u velmi slušných lidí, kteří mě dobře platí a mé práce si váží.

Jednou ročně si dopřeju pěknou dovolenou. Třeba týden v lázních nebo týden v Praze, kde chodím za kulturou. Dvakrát jsem si už se sestřenicí i vyjela k moři. Já byla až po šedesátce poprvé u moře. Žiju skromně, ale dobře. Navařím si, co mám ráda, moc toho nepotřebuju. Sestřenice má zahrádku, tak se tam scházíme a nasadila jsem si tam svou zeleninu, brambory. Mám z toho radost a ještě ušetřím. Manžel nikdy zahrádku nechtěl. Nechtěl nic. Když jsem si dala za okno květináč s muškátem, řekl, že je to blbost, která tam jen překáží a v hádce ho z parapetu shodil.

Vím, že jsem svůj život promarnila. Ale aspoň mám dvě chytré děti, čtyři vnoučata. To mi po manželovi zůstalo. Jinak nic. Myslím, že podobný příběh má více žen, že dříve bylo zvykem mlčet a trpět. Závidím dnešním mladým ženám, že žijí jinak, že jsou odvážnější a že si život zařizují po svém.

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno)