Ještě raději se po nich vydám na kole. Často najedu na jakousi, kde jsem ještě nebyla a pak si říkám, kde asi vyjedu. Ale u nás se nedá zabloudit. Vede mě Bořeň a elektrárna z jedné strany, z druhé na mě kývá Milešovka. A z třetí mě věrně doprovází obrysy Krušných hor. Víte, jaká to je krása, jet po takové polní cestě, kde při kraji kvete divoký mák, heřmánek, různé kytičky. Vlní se obilí a divím se, jak narostlo v takovém suchu. Obdivuji pracovitost zemědělců, kteří na jaře vyjedou se svými strojemi a zasejí. Letos tu poprvé není řepka, zřejmě střídání plodin je nutné. A také je krásné vidět tu úžasnou zeleň kolkolem. Je moc hezké projíždět i vesničkami a všímat si, jak se lidičky starají o svoje obydlí, o zahrádky. Je vidět, když něco někomu patří, tak to podle toho vypadá a je radost se na to podívat. Když jsou místa, jako veřejná prostranství a jiné části, tak tam to bohužel někdy nevypadá. Tedy vypadá! 

Na polních cestách je nádherně čisto. Tam se žádní vandalové nevypraví, ani auta, zloději tam nemají co ukrást. Cítím se v naprostém bezpečí na takových toulkách. Jedu si, zastavím, vyfotím, napiji se a zase popojedu. Čas nevnímám, jen vidím, že už je slunko nade mnou, tak to otočím zase k domovu. Tentokrát jsem najela, spíše nakodrcala 17 km. Ty polní cesty mě lákají pořád, klid, slunce nad hlavou a v hlavě čisto. 

Dopisuji a v rádiu zpívají  Život je pohoda, život je fajn, život je jako jahoda, co ti na šlehačku daj. Zpívám také a jsem v pohodě. Díky za každý hezký den!