Naši rodinu vždy okolí bralo tak, že já jsem ta akčnější, veselejší a výřečnější, zatímco Mirek je spokojený v práci, v dílně, u sportovních přenosů. Vadilo mi to jen nárazově, vlastně jsem si zvykla, že to tak je. V každé rodině je něco a znala jsem muže, kteří bavili celou společnost, ale také využili každé příležitosti, jak partnerce zahnout. Takoví jsme s Mirkem nebyli, náš vztah byl pevný.

V poslední době, co je v penzi, se Mirek mění. Já vím, že vlastnosti se se stárnutím zvýrazňují, nejsem tak hloupá, abych si myslela, že na stará kolena bude chtít cestovat, tančit a organizovat párty na naší zahradě, když byl celý život tak trochu morous. Jenže Mirek tráví veškerý čas u počítače nebo u televize a doslova hltá vše, co se týká války na Ukrajině, zdražování energií a potravin, epidemií. Neustále je připojen na jakési chaty, diskuse, ke všemu se vyjadřuje, pořád píše nějaké komentáře. Začalo to za covidu, tehdy se velmi změnil. Nechtěl chodit na procházky, pořád jen seděl u počítače. A pokračuje to.

Když navazuje řeč, je to vždy na nějaké negativní téma, které vyvolá kontroverzní názory. Nedávno jsem mluvila doma  o tom, že snacha od sousedů odmítla očkování a že se tím rodina trápí. Jdeme kolem jejich plotu, ta mladá paní je na zahradě a Milan na ni volá: „Tak jsem slyšel, že patříte mezi ty antivaxery…“ A stojí a čeká u plotu. Ta paní kouká, já koukám, trapná situace. Pak se obrátila a zašla do domu. Já se málem studem propadla. Co je mu do toho? Proč to říkal? Proč vyvolává negativní emoce? A přesně tak se on nyní chová. Přijela snacha, ona má na noze docela velké tetování. Taky se mi to nelíbí, ale je to přece její věc, nedovolila bych si to komentovat. Milan: „Kolik to tak stojí, takový obrázek? A nebojíš se, že až budeš stará a vrásčitá tak se ti to rozjede a z toho motýlka se stane netopýr?“ Opět trapná situace.

Když mu navrhnu, že si pustíme film, nechce, musí se prý dívat na zprávy. Sjíždí stejné záběry stále dokola. Syn mi říkal, že si všiml, že je táta aktivní na různých diskusních fórech. Prý se tam vyjadřuje doslova ke všemu a prý jsou jeho příspěvky spíše k smíchu. Ani to raději nechci číst.

Jsem z toho dost zoufalá. Uvědomila jsem si, že se nám sousedé začali vyhýbat. Dříve jsem poklábosili u plotu, občas dali společně kafe. Teď Milan vyjde ven a oni zacházejí za barák. Řeknou ahoj, ale vůbec se nedávají do řeči.

Jenže já v tom žít musím. Je to vyčerpávající. Bojím se, co bude dál, jestli nejde o nějakou psychickou poruchu, která vyústí v něco horšího. Přemýšlím, že se půjdu někam poradit, ale bude to k ničemu, protože on tohle nechce slyšet. Když jsem s ním párkrát na to téma dala řeč, vysmál se mi. Řekl: „Ty si pořád chceš jen užívat, tak si choď a jezdi, kam chceš. Ty jsi byla vždycky lehkomyslná, ale život není peříčko.“

Urazilo mě to. Jak lehkomyslná? Celý život jsem pracovala, vychovala jsem dvě děti. A že se nechci poslední roky života obklopovat jen negativními zprávami? Na tom je něco špatně? Nechci zasednout každý večer v sedm k televizi a dívat se dokola na zprávy o válce, o hladu, o zdražování. To raději za tu dobu zaleju záhony, projdu se s pejskem, sednu si na zahradu a dívám se, co kde kvete. Samozřejmě, že mě zajímá, co se děje, sleduju zprávy. Ale kdybych na ně koukala každý den několik hodin v kuse, zblázním se a podlehnu pocitu, že zítra je konec světa.

Nevím, co si mám počít. V takové atmosféře žít nechci. Vůbec si už Milana nevážím, stal se z něho takový mudrlant, který je lidem k smíchu. Navíc, jeho názory nejsou nijak moudré, neumí moc argumentovat, prostě jen tak tlachá a vyvolává konflikty. Je hrozné, když se za svého muže žena začne stydět. Nejhorší je, že vůbec nevím, jak tu situaci řešit. Ona totiž řešit nejde. Přece se neseberu a na prahu sedmdesátky neodejdu? Kam? Nemám na to koupit si byt. A to mám být v nájmu v nějakém krcálku na sídlišti? A tak se v našem domku v podstatě s Milanem míjíme. Každý žijeme ve svém pokoji, téměř spolu nemluvíme. On tráví noci u počítače, já sedím na zahradě a pak si ještě v posteli čtu. Je to frustrující a beznadějné. Občas přijedou děti, ale je dusno, tak vidím ty jejich pohledy, kterými mě litují. Syn občas volá a ptá se: „Tak co táta, furt stejné?“

A já odpovídám, že ano, že furt stejné. Jenže ono to není stejné, je o horší a horší. Uvažuju, že si budu hledat nějakou brigádu. Sice jsem se vždy těšila do penze, ale než takhle sedět doma v této atmosféře, to raději budu někde něco dělat.

(Pozn. redakce - jméno autorky i jejího partnera bylo na její přání změněno)