Černínský palác se nachází na Loretánském náměstí v Praze 1 - Hradčanech a je sídlem ministerstva zahraničních věcí od roku 1934. Palác je jednou z nejvýznamnějších památek českého a středoevropského baroka. Je spolu se zahradou chráněn jako kulturní památka. Jeho stavebníkem byl hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628 – 1682), císařský vyslanec, který toužil mít v Praze vlastní rezidenci v duchu italského baroka. Návrh byl pozoruhodný, hlavní průčelí o délce 140 metrů, výška paláce je členěna do tří podlaží a čtvrtého polopatra. Hrubá stavba byla dokončena na počátku roku 1673, v další etapě byla prováděna výzdoba a zařizování nábytkem. V době smrti svého stavebníka byla stavba již velmi pokročilá a částečně obývaná. V roce 1717 Humprechtovi dědici pokračovali v budování paláce, výzdoba se již nesla v duchu vrcholného baroka, podíleli se na ní nejvýznamnější umělci té doby, např. stavitel F. M. Kaňka, malíři V. V. Reiner a P. J. Brandl, sochaři M. B. Braun a F. O. Quittainer. Ještě před dokončením byl palác poničen a vypleněn vojsky ve válkách o rakouské dědictví ve 40. letech 18. století. Palác byl poté opravován ve stylu pozdního baroka, ale hned v roce 1757 pruské dělostřelectvo způsobilo další škody. Posledním vlastníkem byl hrabě Prokop Vojtěch Černín z Chudenic, který zemřel v roce 1777. Při příležitosti korunovace Leopolda II. v roce 1791 se palác naposledy zaskvěl v celém svém lesku, když byly pořádány hostiny, plesy a koncerty.

Koncem 18. století Černínové přesídlili do Vídně a palác zůstal opuštěn. Od té doby jeho prostory byly využívány k nejrůznějším účelům: palác sloužil jako špitál a obydlí chudiny, byla zde továrna na karty a dokonce skladiště chmele. V letech 1796-1819 se zde nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V roce 1851 byl palác i se zahradou prodán c. k. ženijnímu ředitelství v Praze a započala jeho devastační proměna na kasárna jezdeckého pluku vybouráním vnitřku a jeho přestavbou, aby bylo dostatek místností pro ubytování mužstva. Také zahrada byla zničena, zavezena stavebním rumištěm, byly zřízeny stáje, ošetřovna pro koně, vozové kolny a zbytek prostranství sloužil jako cvičiště. Všechno se změnilo v roce 1918 po vzniku Československé republiky, kdy bylo rozhodnuto rekonstruovat „černínská kasárna“ jako sídlo ministerstva zahraničních věcí. Pod vedením architekta Pavla Janáka prošel areál Černínského paláce v letech 1928 – 1934 rekonstrukcí, při níž byly citlivě odstraněny předešlé stavební zásahy a vybudována samostatná moderní přístavba pro administrativní využití, pohledově zakrytá zelení a blokem sousedních domů. Při této přestavbě byl zřízen v paláci ministerský byt, který byl plně využíván až prvním poválečným ministrem Janem Masarykem (1886-1948).

V letech 1939 – 1945 bylo v paláci sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu, který reprezentoval vládu nacistické III. říše na našem území. Po skončení druhé světové války se palác stal opět sídlem Ministerstva zahraničních věcí Československé republiky. Mobiliář v reprezentačních prostorách zčásti pochází z původního vybavení ze 30. let 20. století, částečně byl doplněn v průběhu let 1945 – 2005  a stále se doplňuje. Nejcennější je sbírka tapiserií bruselské a francouzské provenience ze 17. a 18. století.

Při akci Open House pouštěli dovnitř skoro všechny najednou, museli jsme projít bezpečnostními rámy, fotit bylo dovoleno bez blesku. Dostali jsme informační brožurku s fotografiemi a informacemi o historii paláce. Vstupní hala je velká, byla tam výstava fotografií z obnovy paláce po 1. světové válce a také z války na Ukrajině. Na podestě u schodiště do 1. patra (2. podlaží) byla vzpomínka na navázání diplomatických styků s Mexikem, což bylo přesně před sto lety.

Po výstupu do 1. patra jsme se dostali do Velkého sálu, který svojí rozlohou 472 m2 a výškou přes 3 patra je druhým největším sálem v Praze (po slavnostním sále ve Valdštejnském paláci). K jeho výzdobě z finančních důvodů nikdy nedošlo. 1. 7. 1991 zde byla na posledním zasedání rozpuštěna Varšavská smlouva.

Ve 2. patře jsme prošli reprezentačními sály a salony – např. Zlatý, Modrý a Hudební. Mnoho zajímavých předmětů bylo i na chodbách. Ve čtvrtém patře se nachází sál, ve kterém je historický, dřevěný strop a který nyní slouží ke slavnostnímu uzavírání mezinárodních smluv. Je zde také byt Jana Masaryka s pracovnou, ložnicí, koupelnou a dvěma jídelnami. Zahrada je také překrásně upravená. V celém areálu jsem strávila, ke svému překvapení, dvě hodiny. Hodně jsem fotila a vybrala jsem fotografie ze všech sálů a zahrady. Většina fotek je jakoby zamlžených, hodně svítilo dovnitř slunce, které to způsobilo. Koho to zaujme, doporučuji se tam vypravit příští rok při Open House. Otevírali v 10 hodin, já tam byla o půlhodiny dříve, dovnitř jsem se dostala v 10:15. Když jsem odcházela po poledni, tak už žádná fronta před vchodem nebyla a všichni příchozí mohli hned dovnitř.

Zdroje:
informační brožurka MZV;
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%ADnsk%C3%BD_pal%C3%A1c