Z pejsků, které jsem poznala, se žádný nechtěl kamarádit. Maličký Nicolas už je starší pán, vyparáděný Quido je zase obrovský, Merlin vztekle vrčí, Lucky mě hodně kousl a Max myslí jen na ženění.

Jakmile však přijede Valdík, hned je zábava. Honíme se, koušeme, válíme a běháme, dokud nám síly stačí. Když se dosyta vydovádíme, společně vypijeme všechnu vodu z misky, najdeme si klidné místečko a máme přestávku. Děti prý o přestávkách běhají, my spíme.

Sotva nabereme sílu, dovádíme nanovo. Valdík je moc trpělivý, nechá si ode mne všechno líbit. Objímám ho, pusinkuji, někdy mu vyskočím i na záda a kousek se nesu. Jsem proti němu štěně, on je mladý kluk. Vychodil i psí školu. Pamatuje si různé povely, všechny splní, ale jen když chce.

Já to tak odborně neznám, vím, kdy mám jít a co znamená ne. Vím, kdy mám zakňučet, zaštěkat nebo zaškrábat na dveře. Když jsem přijela na chatu, škrábala jsem každé ráno všude, ale za žádnými dveřmi Valdík nebyl. Stýskalo se mi.

Naši říkají, že už ho dorůstám a často se ptají, který z nás přišel, protože vypadáme stejně. Je to Valda nebo Bety? A my se mihneme tak rychle. Jen na rozdíl ode mne, Valda strašně hltá, pořád by jedl.

Je to radost, když Valda přijede na zahrádku. On k nám občas chodí na hlídání a dají ho k nám i o prázdninách. Ó, to bude krásné.