Psal se rok 1964 a nám se splnil sen vidět moře. V závodě dva šikulové naplánovali osmidenní zájezd. Dva autobusy, 25 stanů a vyrazili jsme na jih.

Zájezd byl pečlivě naplánovaý, pouze noclehy ne. Probíhalo to tak, že když se smrákalo, řidiči vyhlédli místo, postavili jsme stany, přespali a ráno pokračovali. Tenkrát nebylo divoké táboření výslovně zakázané a nám to se štěstím vycházelo, i když jsme dvakrát stavěli stany skoro po tmě.

Postupně jsme zastavovali v hlavních městech Budapešti, Bělehradě a Sofii na krátkou prohlídku. Ale těšili jsme se na hlavní cíl, vidět a vykoupat se v moři. Prvně jsme ho zahlédli při projíždění Burgasu a všichni byli přilepeni na skla autobusu. Konečně jsme dorazili na Slunečné pobřeží, mladí shodil obleky, do plavek a hurá do vody. Teprve pak jsme postavili stany v kempu a nemohli dospat. Nebe bez mráčku, voda teplá, prostě nádhera.

Ráno jsme byli na pláži sami, pak se naplnila, ale kolem 10 hodiny lidé ubývali a po 11 jsme byli opět sami. Nechápali jsme, proč jsou tak hloupí. K obědu jsme uvařili na lihovém vařiči polévku a znovu na slunce a do vody. Odpoledne starší ůčastníci se vraceli do stínu pod stromy v kempu, ale nás to ani nenapadlo, setrvali jsme do večera. To ale už jsme pociťovali, že někde byla chyba protože nás pálilo celé tělo. V kempu jeden starý mládenec seděl pod stromem a naříkal: "Že jsem se radši nevoběsil na tomhle stromě."

Noc byla krutá a ze stanů se ozýval nářek, vzdychání a úpění. Stany balili již ne bledé tváře, ale doslova rudokožci a v autobuse to bylo jako v lazaretu po prohrané bitvě. Jedna kamarádka usnula na vodě na matraci a s tou jsme se museli zastavit dokonce v nemocnici, kde jí ošetřili. Naštěstí řidiči včas z pláže odešli, ti měli zkušenosti a jen se nám smáli. Stavění stanů na další noc bylo obtížné, ale při projíždění Rumunskem a Maďarskem se situace zlepšila a nakonec i po letech na zájezd vzomínáme jako na bezvadný.