Jsou mezi námi lidé, kteří všemu rozumí a nevynechají žádnou možnost to těm druhým říci. Vláda dělá jednu blbost za druhou, v jejich městě sedí na radnici samí neschopní, kteří berou těžké peníze za to, že nic nedělají a naše mládež? Škoda mluvit. Neumí si najít životní partnery, neumí vydržet ve vztazích a bude to čím dál horší. Naše děti si kupují samé zbytečnosti a jejich děti jsou nevychované a neschopné.

Jednu takovou znám. Uvažovala jsem o tom, že jsem ji ještě neslyšela se smát. Vlastně jedou se upřímně rozchechtala, když jsem přehlédla louži a zmáchala si boty. Ona byla tak chytrá, že louži obešla. 

Někdy se snažím ji z těchto postojů vyvést. Pozvala jsem ji na dovolenou mezi křesťany. Jezdím tam ráda, líbí se mi duchovní program a krásné okolí, chutná mi co nám uvaří a tak jsem napjatě čekala, na co si kamarádka bude stěžovat. Pozastavila se nad tím, kolik času jsme věnovali duchovnímu programu, ale k mému údivu se ho i účastnila a pak mi řekla, že příště už se mnou nepojede. Letos žádné příště nehrozí. V ubytovacím zařízení jsou už od března ukrajinské rodiny.

Neříkám, že žijeme v lehké době. Problémy se na nás sypou ze všech stran. Sotva jsme se oklepali z koronaviru, přišla válka, která se nás týká i netýká. Netýká se nás odstřelování a zabíjení, týká se nás fakt, že tuhle šlamastiku všichni zaplatíme. Zdražuje se vše na co se podíváme, u lékařů specialistů jsou čím dál delší objednací doby. Chápu, že to všechno v lidech žádné nadšení nevyvolává. A to ještě nikdo netuší, jak válka zkončí a kde se zastaví. Co s tím?

Líbí se mi postoj přispěvatele pana Čepelky: pomozme třeba maličkostí. I z malého důchodu můžeme podpořit nějakou neziskovku, která pomáhá.  Můžeme přispět na sbírku humanitární pomoci něčím, co tak nutně nepotřebujeme. A můžeme se radovat i z maličkostí. Když je v městském klubu posezení pro seniory, jdu posedět. Když naše knihovnice pozve na besedu herce nebo spisovatele, jdu besedovat. Když nás infocentrum pozve na procházku s výkladem o historických budovách, jdu se poučit. Lidí, kteří nejdou a pak si trpce stěžují, že se ve městě nic neděje, je mi líto.

Máme svobodu. Můžeme všechno pohanět a vykládat na počkání, co všechno zlé nás ještě čeká. Můžeme upozorňovat na chyby druhých a pohoršovat se nad tím, jak jsou nemožní. A můžeme se naopak radovat z toho, že přišlo jaro, kvetou narcisky, tulipány, sedmikrásky a pampelišky. Děkuji všem za krásné fotky z procházek a povzbuzující články. 

Raději budu ta naivní, která pomáhá těm, kdo si to nezaslouží, než neutuchající šiřitel moudrých poznatků, které ve výsledku druhé otráví nebo nakrknou. A věřím, že taková je většina přispěvatelů i60.