O našem společném výletě s kamarády o letošních Velikonocích do Nového Jáchymova jsem už psala. Tam jsem se nemohla přiznat a napsat o strastech, které mě provázely cestou nahoru na rozhlednu, cestou dolů z rozhledny, cestou do Hudlic, kde naše trasa končila a pondělní návštěva zámku v Nižboru.
To je tak, nejsem žádný pecivál, chození mi nedělá zvláštní problém, jen chození do kopce je moje slabá stránka. A věřte, že cesta na rozhlednu rozhodně nevedla po rovné asfaltce, ale po lesní cestě nejdříve mírně do kopce, pak víc do kopce. Uklidnilo mě, že na kopci už cesta k Mámince vedla celkem po rovině. Na rozhlednu jsem tentokrát nelezla, i když jsem to původně v plánu měla. Děsivá představa, že bych šla 96 schodů po točitém hýbajícím se schodišti nahoru a zase zpátky mi to nedovolila. Pak nás čekala cesta z kopce, řeknete si, že to už půjde samo, chyba lávky. Moje důchodcovské nohy začínají protestovat, hole jsou k ničemu. Jenže hrdost je silnější a ta vás na holičkách nenechá. Když doženete své kamarády, kteří statečně šlapou kilometr před vámi, dozvíte se, že vás čeká ještě pár kilometrů, než si sednete ke stolu v hospodě a dáte si vytoužené studené pivo.
Vesnice, kde jsme měli zakončit svou pouť a dát si dobrý oběd, se jmenovala Hudlice. Jak jsme se tak všichni loudali do mírného kopce, protože nás už bylo víc těžce chodících, něco mi v hlavě říkalo, že ta hospoda je na druhém konci vesnice. A byla, jenomže, když jdete ulicí, která vypadá moc hezky, domy jsou krásné, všude čisto a místní vás zdraví jako staré známé, popohání vás hlad a chuť na zlatý mok, zapomenete na bolest. Zpátky do N. J. jsme jeli autobusem.
To ale ještě není konec útrap. Přišlo pondělí, chystali jsme se na cestu do našich domovů, ale slovo dalo slovo a že se ještě zastavíme na zámku v Nižboru a pak se rozjedeme domů. Nevíte, proč každý zámek musí být na tom nejvyšším kopci? A tenhle tedy byl, kam se hrabala rozhledna. Za občasných zastávek, kdy jsem funěla jako sentinel, pot se mi řinul doslova všude, jsem hrdě stanula na vrcholu. Samozřejmě, že i tady se foťák nezastavil. Dolů už to pak šlo docela dobře. Pokud jsem si myslela, že nejhorší mám za sebou, tak jak jsem stará, tak jsem naivní. Ještě týden mě bolela zadní část těla a sezení mi dělalo problém, příčinou byly unavené kyčelní klouby, které dostaly dost zabrat.
Jedno ale musím říct, nikdy bych to neměnila za pobyt např. v lázních. Setkání s kamarády, i když jen na necelé dva dny, vyváží útrapy, způsobené věkem a horší kondicí. Už se těším na příští rok, co náš kapitán zase vymyslí.
Pošlete odkaz na tento článek
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %