Většina mužů a žen, kteří žijí single, ve skutečnosti není schopna žít v páru, přestože říkají: stále nemohu najít toho pravého, tu pravou.

Největší chybou je hledat toho pravého. Autorem těchto slov je psycholog Michael Mary, autor několik kniha o mezilidských vztazích a hledání lásky. „Kdo je stále sám, v podstatě se tak rozhodl. Láska není jackpotem v loterii, ale následkem našeho chování. Mnoho lidí už při prvním setkání učiní rozhodnutí, že dotyčný není ten pravý, ale rozhoduje o tom třeba jen to, že se mu nelíbí jeho oblečení, účes nebo způsob vyjadřování. Umění vybudovat kvalitní vztah však spočívá z velké míry v tom, že umíme na druhém vidět hezké věci, dokážeme slevit ze svých nároků a nepřeháníme to s idealismem,“ tvrdí.

V Evropě proběhla studie mezi deseti tisíci lidmi, kteří žijí sami a tvrdí, že by se chtěli s někým seznámit. Jedna z otázek zněla: kterou vlastnost považujete za nejatraktivnější? Možná to bude překvapivé, ale lidé nejčastěji uváděli laskavost, dobrosrdečnost. „Otázkou je, zda se všichni, kteří to uváděli, sami také dokážou laskavě chovat. Stejně jako vy hledáte dobrosrdečného partnera, on hledá dobrosrdečnou partnerku. Nevšiml jsem si však, že by se někde psalo, jak se naučit být milý, laskavý. Naopak, nyní vychází spousta  knih a textů o tom, jak milovat sám sebe, jak se prosadit a podobně,“ komentoval to Shape Ken Page, autor knihy Deeper Dating, která pojednává o seznamování.

Když přijde na řeči o hledání ideálního partnera či partnerky, jsme idealisté, ať je nám dvacet nebo šedesát. Rozdíl je v tom, že ve dvaceti se více díváme na to, jak by měl protějšek vypadat a v šedesáti, jaký by měl být. Ale přehnané požadavky máme stále.

„Fascinuje mě, jak si muži na seznamkách věří. Tatíci, kteří si na profilu klidně zveřejní fotku, na které jim leze pupek z trička a v ruce mají pivo, píší, že chtějí štíhlou blondýnku s modrýma očima o deset let mladší,“ říká osmapadesátiletá Vlaďka, která za posledních pět let absovovala řadu schůzek a je velmi čilá na internetových seznamkách. „Jeden pán mi napsal, že jsem pro něj stará, když jsem mu odepsala. Přitom psal, že je mu šedesát, že hledá mladší ženu. Neptal se, co mě zajímá, jak vypadám, jak žiju. Prostě jen napsal, že nemá zájem, protože jsem pro něj stará,“ vypráví. Je téměř deset let rozvedená a tvrdí, že nechce žít sama, ale že není schopna potkat pravého muže.

„A co si představuješ pod slovem pravý?“ ptala se jí nedávno kamarádka.

„No že si budeme ve všem rozumět, že mě bude přitahovat, bude s ním zábava a hlavně bude zabezpečený přibližně jako já. Aby mě mohl občas někam pozvat stejně jako já jeho. Nemíním nikoho sponzorovat.“

„To je jasné, ale já si s Petrem taky ve všem nerozumím a že by s ním byla nějaká extra zábava, no to spíše ne. A když přišel o práci, táhla jsem domácnost půl roku. Ale je mi oporou, je hodný, když mě večer u televize chytí za ruku, je mi v tu chvíli prostě lépe než v době, kdy jsem u té televize seděla sama.“

„Já ale nechci chlapa, který bude chtít vysedávat u televize.“

Podobné debaty jsou časté a nekonečné, když přijde řeč na hledání partnera či partnerky. Každý, kdo se někdy snažil seznámit, asi zažil, že pokusy stopnul už po první schůzce. Prostě to neklaplo, nezajiskřilo, byla to nuda. „Co když to bude na příští schůzce lepší? Co když byl dotyčný nervózní, neuměl se vyjádřit, nevěděl, co si obléknout? Co kdyby se časem stalo něco, co by bylo hezké? Jenže my tomu často nedáme šanci, jsme příliš razantní, netrpěliví,“ uvedl Michael Mary.

Čím je člověk starší, tím obtížnější je pro něj najít někoho, kdo by mu do života vnesl více dobrého než zlého. Každý rok single života znamená další uvědomění si, že je nám o samotě vlastně fajn. Nikdo nám neříká, co máme dělat, co máme vařit, že je televize moc nahlas, že ho rušíme, když v ťukáme do počítače, že je v bytě moc zima nebo moc horko.

„Zjistil jsem, že se při seznamování bojím něco říct, protože ženy jsou nyní takové razantní, přesně vědí, co chtějí a dost dávají najevo, že jim něco není po chuti,“ vypráví jednašedesátiletý Milan. Bývalý horník, který si nyní přivydělává jako ostraha v obchodním centru, v minulém roce absolvoval pět seznamovacích schůzek. „Například jsem si všiml, že ženy byly zklamané, když jsem řekl, že dělám ostrahu.  V jejích očích jsem hned viděl, že je to cosi podřadného. Chápu, že kdybych byl lékař, udělal bych jim větší radost. Většinou mluvily jen o sobě, co mají rády, co je baví, co dělají. Moc jsem je nezajímal, jen jedna se vyptávala, co rád dělám. Řekl jsem, že rád chodím na ryby a v tu chvíli jsem zase viděl zklamání. Žádná už nejevila zájem o další setkání, přitom já bych to se třemi z nich ještě klidně zkusil. Ale už jsem další schůzku nenavrhoval, bylo mi jasné, že jsem pro ně příliš obyčejný,“ tvrdí.

Uznávaná psycholožka Jiřina Prekopová tvrdila, že za většinou neshod v partnerství a za jejich rozpadem je to, že si ženy přestaly mužů vážit, že v nich už nevidí hlavy rodin. „Stali se z nich bezcenní sluhové,“ říkala Prekopová. A poukazovala na to, že podobně se pak rozvedené ženy chovají při hledání dalších partnerů.

Něco na tom je. Stejně jako na tom, že i pánové mívají poněkud nerealistické představy o ženách. Jenže slevit z požadavků a představ je jedna z nejtěžších věcí na světě. Není divu, lásku si přece nespojujeme s racionálními rozhodnutími, natož se slevou. Považujeme ji za cosi výjimečného, jiskřivého, vzrušujícího. Potíž je, že si to mnohdy myslíme celý život, i když jsme ji v takové podobě nikdy nepotkali.