Jako dítě prokazovala velký sportovní talent. Hrála výborně tenis, byla také dobrá lyžařka či plavkyně. Přesto tíhla k divadlu. Když začala pomýšlet na studium na divadelní konzervatoři, tatínek se rozhodně postavil proti a nařídil studium na obchodní akademii. Jiřina se spikla s maminkou proti němu, udělala tajně zkoušky na konzervatoř a před tatínkem předstírala, že studuje obchodní akademii. Vydrželo to skoro rok, a když to prasklo, tatínek ji vyhodil z domova.

Pražská rodačka (narozena 3. dubna 1912) hrála od roku 1928 v Osvobozeném divadle, o dva roky později, ještě jako sedmnáctiletá, získala angažmá v Národním divadle. Tady oslnila rolí Maryši v režii Karla Hugo Hilara. Stejná role ji proslavila i ve filmu a získala za ni i ocenění na festivalu v Benátkách. Zahrála si také první menší filmévé role, a to ve snímcích Muži v ofsajdu či frašce Miláček pluku. Souvislá filmová kariéra Jiřiny Štěpničkové začala premiérou komedie Vlasty Buriána Hrdinný kapitán Korkorán 24. srpna 1934. Dva měsíce po Korkoránovi byl uveden její druhý film Za ranních červánků. V Hašlerově scénáři, který hrál i postavu Dobrovského, Štěpničková dostala roli „něžné Madlenky“, vnučky místního hajného. Tragickými vesničankami se filmografie Jiřiny Štěpničkové hemží i v létech 1937 a 1938. Nejdřív to byla filmová verze novely Karolíny Světlé Kříž u potoka, pak následovala Wassermannova filmová verze Vrbovy chodské románové balady Boží mlýny a ze slovenské tatranské vísky Lidé pod horami.

Narození syna Jiřího pokus o emigraci a žádost o trest smrti

Kvůli filmovým rolím se Jiřina Štěpničková rozhodla ukončit stálé angažmá v Národním divadle, kde hrála mimo jiné i po boku Ladislava Peška, se kterým rovněž krátce žila. Divadlo ale neopustila, mezi lety 1936 až 1951 hrála v Divadle na Vinohradech, ovšem jen jako host. Po válce, mezi sezonami 1946–1947, požádala o bezplatnou zdravotní dovolenou. Volna využila ke dvěma studijním zájezdům do Anglie. Za jejího druhého pobytu v Anglii se jí narodil 10. dubna 1947 syn Jiří. Otcem dítěte byl o pět let mladší profesor Jan Samec. Jejich manželství trvalo jen něco přes rok, přesto po rozvodu byli stále v kontaktu.

V roce 1951 se Jiřina Štěpničková pokusila i se synem emigovat do Velké Británie. Netušila však, že pozvání od režiséra Františka Čápa, s nímž mimo jiné natočila Babičku, bylo zinscenováno komunistickou tajnou policií. Herečka i s malým Jiřím byla zadržena při pokusu o překročení státní hranice. Ve vyšetřovací vazbě byla do soudního jednání 2. prosince 1952. Po dvoudenním procesu byla odsouzena za čin „velezrady a pokusu zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení“ k odnětí svobody v trvání patnácti roků a propadnutí veškerého majetku. Její kolegyně z Vinohradského divadla podle některých svědectví dokonce požadovaly pro Jiřinu Štěpničkovou nejvyšší trest. Na to také zavzpomínal režisér Viktor Polesný, který o osudu herečky natočil film Past. „Vím, kdo celou událost ve vinohradském divadle ‚zapálil‘, ale konkrétním jménům i detailům jsem se záměrně vyhýbal. Tu situaci jsme v době, která byla velmi složitá, nezažili, tudíž ji nemůžeme paušálně odsuzovat. Řekl bych ale, že postavy v Pasti svoje předobrazy vizuálně trochu připomínají,“ sdělil v roce 2020 pro Deník režisér Viktor Polesný.

Jiřina Štěpničková strávila vězení v pardubické ženské věznici. Propuštěna byla podmínečně 10. března 1960, trest jí byl nakonec zkrácen o pět let. Z vězení se vrátila s podlomeným zdravím. Měla pracovat jako prodavačka v automatu či zelenině, teprve později se uchytila v Městském divadle Kladno, kde byli ochotni ji přijmou a 18. března 1961 se představila publiku jako Tylova paní Marjánka, matka pluku. Další významnou rolí byla titulní postava v klíčovém díle Bertolda Brechta Matka Kuráž a její děti. Poslední významnou rolí na Kladně byla Vojnarka ve stejnojmenné hře Aloise Jiráska.

Krátká rehabilitace a nástup normalizace

Jiřina Štěpničková požádala v roce 1968 o soudní rehabilitaci. Došlo k ní za Husákova režimu, 4. června 1969. Výrokem soudu byla zproštěna s ostatními obžalovanými v plném rozsahu. Ovšem její nepřátelé se v roce 1973 postarali o obnovení procesu stížností pro porušení zákona ve věci osvobozujícího rozsudku z roku 1969 a novým rozhodnutím nejvyššího soudu ČSSR ji byl vrácen cejch velezrádkyně. Bylo jí sedmapadesát a nebyla zdravá. Měla hrstku blízkých přátel a spoustu obdivovatelů. Nastupující doba normalizace ji unavovala a ubírala jí síly. Už nejen nesměla, ale ani nemohla hrát velké, fyzicky náročné role. Jiřina Štěpničková zemřela v září 1985 ve věku 73 let.

S použitím zdrojů: wikimedia.org a Divadlo Zbraslav