Mám moc ráda slovníky. Především jazykové.

Dva základní druhy slovníků jsou překladové – dvojjazyčné a vícejazyčné – a výkladové – které vysvětlují význam slova nebo pojem týmž jazykem. Výkladové se dále dělí na naučné a jazykové. Mezi naučné slovníky patří všeobecné encyklopedie a slovníky specializované na určitý obor – např. psychologické, sociologické, filozofické, lékařské aj.

Jazykových slovníků je spousta. Mnohé nejspíš jako první napadnou slovníky překladové. Takové, které používají třeba při cestách do zahraničí. Tedy spíš slovníčky. Případně konverzace. Nebo slovníky cizích slov. Každý jistě zná i slovníky jednojazyčné. Například slovník spisovné češtiny. Podobná jsou pravidla českého pravopisu – jen se nejmenují slovník. Mezi jednojazyčné slovníky patří dále slovníky historické, etymologické, dialektologické, terminologické, frazeologické, frekvenční, retrográdní, synonym, slangů, pravopisné, zkratek aj.

Slovníky jsou velmi užitečné. Hledat v nich ovšem vyžaduje znalost abecedy, případně azbuky. Nejspíš si řeknete, že abecedu umí každý. Já ji také odříkám bez zaváhání. I na azbuku bych si troufla. Jenže, když chci najít ve slovníku nějaké konkrétní slovo, má znalost abecedy se občas někam vytratí. A já slovníkem zmateně listuji. Samozřejmě ve slovnících větších. Kapesní nepoužívám.

Své kouzlo mají slovníky staré. Několik jich mám po dědečkovi, který četl knihy především v němčině.

Je také důležité, co všechno vám konkrétní slovník u hesla nabízí, abyste mohli slovo cizího jazyka použít ve větě správně. Druhý pád, množné číslo, tvary minulého času silných sloves aj. Také slovní spojení. Protože učit se „slovíčka“ izolovaně není zrovna nejlepší způsob osvojování cizího jazyka.

Použití slovníku při překládání textu ještě nemusí vést k úspěchu. Mám zkušenosti z latiny na gymnáziu. Gramatiku jsem uměla dobře. Ovšem, jakmile došlo na překlad, nastaly problémy. Jedno slovo mívalo hodně významů, a než jsem se dobrala toho správného, čas vyhrazený na písemku se povážlivě nachýlil. Pokud vás napadne, že jsem měla vycházet z kontextu, řeknu vám, že to už vím taky, dlouho. I to, že překládat doslova nelze. Je třeba zachovat smysl textu. Vzpomínám si, že jednou jsem dostala z překladu z latiny čtyřku. Starší sympatická paní profesorka to nesla těžce. Vtom se přihlásila moje sousedka v lavici a řekla: „Paní profesorko, když ono jí nebylo dobře a bála se vám to říct“. Nebyla to pravda a velmi mě to zaskočilo. Asi proto jsem působila přesvědčivě rozpačitě. Hodná paní profesorka mi vyhubovala a známku anulovala.

Na semináři němčiny na fakultě jsem byla pokárána, že nevím, co je retrográdní slovník. Taková samozřejmost. Má neznalost vzbudila údiv nejdřív u vyučujícího ruštiny, který ji odhalil. Posléze mi ji vytkla naše skupinová učitelka, germanistka. Pochopila jsem, že katedra rusistiky a neslovanských jazyků měla téma k diskusi. Od té doby to vím. Je to slovník zpětný; hesla v něm jsou řazena podle abecedy od konce, podle pravé strany slova. V němčině se mu říká rückläufiges Wörterbuch – to slovo přímo ukazuje na to, jak písmena běží pozpátku. Doma mám retrográdní slovník češtiny.

V zaměstnání jsem kdysi měla slovník rusko – čínský a čínsko – ruský. Moc se mi líbily. Při stěhování jsem se jich bohužel musela vzdát.

Spousta slovníků je k dispozici i v elektronické podobě. Ale kniha je kniha. Překladače jsem zkusila pro informaci asi dvakrát. Děkuji, nechci. Ovšem dopustit nedám na Internetovou jazykovou příručku.

Někdy si ve slovnících jen tak čtu. Pro zábavu. Ale hlavně jsem ráda, že je mám.