Asi se ve mně nashromáždilo trochu zoufalství, které prožívám, když čtu některé příspěvky na zdejším chatu Politika. V každém případě jsem na ně jedním dechem vychrlil: „Tak víte co? Já vám teď podpálím barák. Až budete odsud zdrhat s jediným batohem, tak budu kolem vás střílet a nechám vás jít v tomhle mrazu minimálně přes Ještěd do Liberce, než se dostanete na konečnou tramvaje v Hanychově. A až budete na konci sil a pro pláč neuvidíte na cestu, tak vás vyzvu, abyste si tu tramvaj zaplatili. Chápete?“ Asi nechápali, koukali. Možná jsem je ještě utvrdil v názoru, že svět je proti nim.

U nás ve městě to je s Ukrajinci určitě podobné jako u  vás a pro někoho možná nenapíšu nic nového. Ale možná vám pár nápadů poslouží.

Do našeho městečka v Podještědí s třemi tisíci obyvateli už přijelo 46 lidí. Ženy, jejich děti a někdy i rodiče těchto matek. Často velké rodiny, třeba dvě sestry, každá se třemi dětmi a s babičkou. K nám posílají lidi z Žitomirské oblasti, k vám možná odjinud. Někteří si mysleli, že tu budou tak dva týdny a pak třeba pojedou zpátky. Chudáci, ještě jim nedošlo, že budou ve vyhnanství mnoho měsíců, možná let. A i kdyby válka skončila hned zítra, nemají se kam vrátit. A jejich muži tam budou muset zůstat a postupně zas všechno vybudovat.

Zatím jsme je dokázali ubytovat, ale už není kde. Většina, asi dvacet pět lidí, bydlí v ubytovně u letiště. Má to drobnou nevýhodu: letiště je na kopci asi tři kilometry od města. Nevím, jak se budou odtud denně dopravovat děti i dospělí. Pak máme devět lidí v novém domku, který měl sloužit lidem s pokročilou Alzheimerovou chorobou. Alzheimer musí bohužel počkat. Pak matku se třemi dětmi v jediném prázdném městském bytě 1+1 na sídlišti. Atd. Do školy to nejde, je přeplněná žáky, k nim přibude minimálně sedm ukrajinských. Lidé mohou vzít jednoho nebo dva utečence na pár dní do svého domku, ale sotva na mnoho měsíců.

Tak to jen, abychom si načrtli výchozí situaci. Teď – co my senioři s tím můžeme dělat? Asi každý pomohl nebo pomáhá, jak může. Asi jsme přispěli finančně i materiální pomocí, držíme všem palce a pro kremelského netvora máme jen ty nevulgárnější nadávky. Co dál?

Myslím si, že senioři mají tři věci, které někdy ti mladší nemají nebo nemohou dát. První je čas. Všichni si stěžujeme, že nestíháme, jak to letí a že nám všechno trvá déle. Ano, já jsem na tom stejně. Ale každý má k dispozici 24 hodin a kdy jindy než v důchodu si může dovolit utratit pár hodin týdně smysluplnou a užitečnou pomocí cizím lidem? Věnujme jim těch pár hodin a dní, dáváme tím mnohem víc, než si myslíme. (Na co čas vynaložit, to ještě napíšu.)

Druhé jsou peníze. Už slyším ty námitky, že důchody jsou nízké, teď rostou ceny a ať to platí stát. Vím, že mnoho z nás má důchod nízký, menší než třeba deset tisíc. Přesto doufám, že většina lidí by byla schopna dát 100, ale spíš 300 nebo 500 korun měsíčně, kdyby chtěla. Nechci v tom víc rejpat, každý si musí říct, zda mu to stojí za to, dát peníze na zdravotnické potřeby nebo na potraviny na Ukrajině. Anebo jestli si může odpustit asi tak jedno malé pivo denně (v hospodě 18x30=540 měsíčně). Nechám  to úplně na vás, je ale fakt, že ty peníze by potřebovali utečenci tady a teď. (Za chvilku napíšu, na co.)  

Třetí věc jsou naše obrovské zkušenosti, které jsme nashromáždili za život, a množství informací, které zcela přirozeně máme, ale utečenci je nemají. Informace mohou být zdarma, ale musíme je chtít a umět předat.

A teď konečně, k čemu ten čas, peníze, zkušenosti a informace. Jsou to nápady, které postupně začínám uskutečňovat a každý si z nich vyberte, co se vám hodí nebo v komentářích napište své vlastní. Jde o to, že – podle mého názoru – nestačí Ukrajince vybavit jen tím nejzákladnějším, to znamená ubytování, základní potraviny, bezpečí a děti ve škole. Co potřebují v nejbližších dalších dnech a v nejbližších dvou nebo třech týdnech? (A toto bude platit pro každou novou uprchlickou rodinu, čili tento problém se bude stále a stále opakovat.) – Potřebují si svůj život postupně upravit tak, aby tu mohli pokud možno normálně žít. A představme si, co je k takovému normálnímu životu potřeba a co už možná městský úřad nebo stát nezajistí.

Mají třeba televizi? Tam je sice v událostech moře smutných zpráv, ale je tam taky kanál ČT Déčko, který vysílá pro děti, a mnoho pěkných pořadů ČT i komerčních stanic. I lidé z Ukrajiny jsou na informace a zajímavé pořady zvyklí a potřebují je. Zprávy v mobilu nestačí. Co kdyby se pár sousedů složilo na televizor a ochotný muž ho šel nainstalovat a nastavit?

A podobně prosté jsou i další věci, které by ti lidé uvítali, kdyby jim je někdo nabídl. Celostátní sbírky pro Ukrajinu například nechtějí běžné oblečení. Ale když vidíte, jak lidi přijeli a všichni mají na sobě stále totéž. Vyhrabat doma pár věcí pro děti i pro dospělé a prostě jim je odnést, to by mohla být skvělá pomoc. Totéž nějaký hrnec, příbor, šálek. Oni sice mají jeden hrneček, jednu lžíci a nějaké nádobí, na to ti zřizovatelé mysleli. Ale představte si, že byste měli doma jen jeden hrneček, jeden talíř atd. Běžná rodina chce mít těch věcí víc, aby je mohla střídat a není to žádný nesplnitelný přepych. Až jsem se divil, kolik máme doma věcí, které nepotřebujeme a léta nepoužíváme, a přitom jsou plně funkční a pomohou zabydlet ten prostor, který teď utečenci mají. Přichází jaro a fakt budou potřebovat vázičku a další boty. Ani netušíte, co způsobíte, když k nim zítra vtrhnete s kytičkou narcisů, které jste pořídili za pár šupů.

Pro to, aby se cítili jako samostatné bytosti a nikoliv jako otroci, kteří čekají, co jim položíte na práh, tak potřebují i nějaké peníze. Teď už to možná nebude problém, dostávají-li už všichni na začátku těch vládou slíbených pět tisíc. Ale darovat nebo půjčit pár tisíc na jakékoli drobné výdaje, dokonce i kdyby si měli koupit flašku a dětem sladkosti (protože i to přece patří k normálnímu životu), tak to by bylo něco! Nyní přicházejí lidé, kteří většinou mají své hrivny na účtech a bankomaty je vyměňují za koruny, ale postupně začnou chodit ti méně majetní, méně vzdělaní, méně hmotně zajištění.

Toto a další věci jsou pro prvních několik dní, kdy už většinou přestane pomoc státu a samospráv, takže je na českých lidech, jestli chtějí nebo nechtějí umožnit ukrajinským ženám a dětem, aby se co nejdřív dostaly do určitého každodenního rytmu a mohly aspoň částečně obnovit svůj způsob života.

Co v dalších týdnech? Tam je to pro nás seniory ještě zajímavější a já to popíšu už stručně ze svého osobního hlediska. Domluvili jsme se s ubytovateli a vybrali si docela náhodně jednu čtyřčlennou rodinu. Tu pozveme na oběd. Žádná velká hostina, obyčejné jídlo, jaké bychom si uvařili. Po obědě třeba nějaký koláč a káva nebo čaj. My určitě nezačneme mluvit o válce, o událostech. Třeba začnou oni, třeba ne. Ale je tolik věcí, které by měli vědět. Od plánu města až po různé praktické informace a vysvětlení. Problémem budou jazyky, protože čeština a ukrajinština nejsou dost podobné a ne všichni umíme rusky nebo anglicky (ukrajinské starší děti a mladí lidé ano, proto klidně přizvěte vnuka). A kdybyste opravdu nevěděli, o čem hovořit, tak prostě všichni mlčte a v klidu a míru obědvejte u jednoho stolu. Jsem si jistý, že i obyčejný oběd v přátelské atmosféře bude pro ně naprosto nezapomenutelným zážitkem.

Možnosti pro další dny: Půjdeme s nimi na vycházku, od toho letiště na zámek Sychrov. Zeptáme se, co ženy dělaly, možná byly učitelky, úřednice, podnikatelky – na to je pak snadné navázat. Nabídneme asistenci třeba při hledání zaměstnání nebo na úřadech v Liberci (to se mi nechce, ale udělám to). Musí se dozvědět, co vše mají zadarmo, třeba tu dopravu, a kolik co stojí. Možná si začnou šetřit na kadeřnici, to je přece v pořádku. Pojedu s nimi do Liberce. Ukážu jim, kdy a kde nastoupit do autobusu a v Liberci je provedu po důležitých místech. Připomenu jim, že u nás máme telefonní čísla 112, 150, 155 a 158. Postupně tak dostanou laický a velmi neúplný kurs češtiny. Už jsem pro ně koupil ukrajinsko-český slovníček. Sice ho můžou mít v mobilu, ale někdy se hodí listovat a nacházet další významy.

Co nás to bude stát? Hlavně čas, trochu snahy naučit se důležitá ukrajinská slovíčka, pár kaček a uvařit jeden oběd. Směšné náklady proti tomu, co nesou tito lidé. Naprosto malý krůček z vlastní komfortní zóny. Titěrné vybočeníčko z každodenních zvyklostí a rituálů. Fakt je to jednoduché, věřím tomu.