Víte, proč ruští vojáci přijeli na Ukrajinu? Chtěli se pochlubit, že už konečně zvládli celou abecedu až k „Z“.

Vážený pane Raško, pěkně vás zdravím. Musím přiznat, že i já sama jsem po tom co se stalo v minulých dnech přímo upadla do smutku a deprese - i můj syn psycholog se mne přijel osobně zeptat, jak to všechno snáším. Proto jsem se snažila být méně na internetu, ale o to víc v přírodě. A až dnes jsem zjistila, že všechny moje články jsou už mnohde zablokované, tak jako je na tomto webu u nich zablokovaná diskuze. A já se ptám proč? Reagovala jsem dlouhým článkem v diskuzi dopoledne na článek milé autorky Věry Ježkové - Válka v přímém přenosu. A i tam se ptám proč jsem byla vlastně zablokovaná - proto, že jsem ihned nereagovala na tento článek? Opakuji se jako v diskuzi článku - Válka v přímém přenosu - minulou neděli proběhla v našem kostele sbírka na Ukrajinu, samozřejmě jsem dost přispěla tak jako přispívám i na jiné sbírky. Když mne o něco požádá Ukrajinka, tak se snažím vyhovět tak jako některým našim lidem a to hlavně finanční výpomocí. Po roce 1968 kdy jsem se jen tak, tak vyhnula vězení pro moje tehdy dost odvážné články v okresních novinách a musela opustit svůj okres - tak jsem se neuzavřela úplně, ale rozšiřovala jsem pomocí samizdatu zase další články, za které když byl někdo udán se také zavíralo - naštěstí mne tehdy nikdo neudal. A já dnes zjišťuji nejen, že mám úplně všechnu diskuzi zablokovánu, ale ani moje dva soutěžní příspěvky v Zimním soutěžení už tam nejsou. A to můj článek - Tři přání - hovoří jasně v závěru, že si ve svém věku přeji dožít poslední čas v klidu a míru - ale to přeji i celé své rozsáhlé rodině, sousedům, přátelům, vám všem na íčku ale i všem ostatním lidem na celém světě - přece nikdo z nich nechce zbytečně válku! Došla mi dnes dlouhá SMS, na kterou jsem ihned odpověděla, že ji pomohu rozšířit na svých kontaktech. Nevím, zda bych ji mohla ještě po své blokaci uveřejnit jako článek, proto zde z ní píši jen několik myšlenek: Během 2. světové války zorganizoval poradce ministerského předsedy Winstona Churchila spoustu lidí, kteří v každou určitou dobu se společně modlili za mír, bezpečí a ochranu lidí v Anglii. Dělali to každý den a bylo to, jakoby se čas zastavil - tak veliká byla síla modlitby. Výsledek byl tak ohromující, že bombardování bylo po krátké době zastaveno! Nyní se zase organizuje skupina lidí různých národností, aby se modlili jednu minutu za bezpečnost svých zemí, za ukončení problémů, které tíží, a za to, aby Bůh vedl dobré rozhodnutí všech vlád. V naší zemi je setkávání ve virtuální modlitbě vždy v 16 hodin - tak jako ve všech ostatních zemích našeho zeměpisného pásma. V jiných státech je to pochopitelně jinak - to zde nebudu rozepisovat. Já osobně mám velmi mnoho kontaktů v adresáří, ale chtěla bych tuto iniciativu podpořit i tím, že o ní píši na tomto webu. Modliteb za mír ve světě, za ukončení konfliktů za obnovení klidu ve všech národech Země a za to, aby rodiny hleděly k Bohu není nikdy dost. Možná, že modlitba učiní zázrak a bude zase mír*. A ještě dodávám, že i já v každé těžké chvíli jsem vždy prosila o Boží* pomoc. Někdy mne Boží přízeň zachránila hned, někdy až po velmi, velmi dlouhé době !

Vážený pane Raško, velmi výstižný článek, děkuji moc za něj. Potvrdil skutečnost, že portál i60 stojí na té jedině správné straně a že se zcela jasně vymezil proti všem čtenářům stojícím za straně "Říše zla", kterou dnes představuje putinovské Rusko.

Při vší úctě k redakci a k Vám pane Raško, skutečně svobodná média do diskuzí nezasahují a nikdo tady dosud válku na Ukrajině nepodpořil !

Rád bych se podělil o své zkušenosti a zážitky z okupace v roce 1968 kdy mi bylo necelých 18 let. Byli jsme druhý den okupace na Vinohradské před rozhlasem v Praze. Tehdy jsme se museli učit ve škole povinně ruský jazyk z něhož jsem i povinně maturoval. A když jsme se dostali mezi stojící tanky na Vinohradské, tak vojáci co na sebe řvali z tanku na tank, tak jsme jim vůbec nerozuměli. Oni totiž to nebyli Rusové ale Ukrajinci a mluvili mezi sebou svým rodným jazykem...a pak když na Vinohradské stříleli, tak jsme utíkali Italskou na náměstí Míru. Chtěl jsem jen připomenout, že na tancích v Praze neseděli Rusové, ale Ukrajinci. Je to smutné ale je to pravda a klidně mi tuto skutečnost a pravdu, kterou dnes nezměníte....mi vyřaďte z diskuse.

Honzo, děkuji za článek. Naprosto s tebou souhlasím. Také jsem ráda, že jsme členem Evropské unie a NATO.

Ten, kdo napadne jiný stát, kdo rozhodne poslat tam vojsko, střílet do lidí, ničit jakékoli budovy, ten pro svoje jednání nemůže najít žádný argument. U mne je to válečný zločinec a patří před soud. Kam se mají civilisté uchýlit, kde mají žít? A kam se jednou, až to skončí, vrátí? Z čeho a za co si postaví nové domovy? Nebo budou do konce života někde trpění a vzpomínat tam na svůj domov? A jak to hospodářsky oslabí okolní státy, to poskytnutí pomoci? Vždyť dneska každý stát má co dělat, aby se postaral o svoje lidi. Tohle se nemělo stát, k tomu nemělo dojít. Člověk by řekl, že jsou už dnes všichni civilizovaní lidé vyléčeni z jakýchkoli válečných konfliktů, že je každý rád, když může žít a pracovat doma. Lidstvo se nikdy nepoučí, je nepoučitelné. Stačí jedna hlava státu, která si umane poslat své vojáky demilitarizovat a denacifikovat....jak úžasný výraz pro zabíjení, drancování a ničení všeho v sousední zemi....a je malér. Dotkne se to všech kolem. Ne že ne. Upřímně lituji Ukrajinu, všechny ty lidi, kteří byli zatažení do téhle nesmyslné války. Chtějí žít v míru, stejně jako my všichni. Co komu ti obyčejní obyvatelé udělali? Krom toho, že žijí na území, na které si někdo dělá neoprávněný zálusk? Ten, kdo tohle vymyslel, si zaslouží, aby měli všichni, které jeho rozhodnutí poškodilo, možnost vysvětlit mu to ručně. Stejným násilím, jakému on dal možnost vzniknout. Ukrajino, drž se, nikomu z nás není tvůj osud lhostejný....

Připomínám si své zážitky ze srpna 1968 a obovskou světovou podporu po sovětské okupaci. Shodou okolností jsem to prožíval v Londýně, již dříve jsem na i60 o tom vložil podrobný článek.

Honzo, díky za článek. Tohle nikdo nečekal. Je strašné, že jeden člověk drží v šachu celý svět. Strach z viru jsme nahradili strachem z horšího.

Také já děkuji redakci za rozhodný postoj a připojuji se k podpoře Ukrajiny. Naše církev tam pomáhá dlouhá léta, v Mariupolu jsme podporovali sirotčinec a vím, kolikrát jej bylo třeba v poslední době opravit. Opravy byly třeba po vojenských útocích. Ten problém trval opravdu dlouho. Že Mariupol nakonec zničí celý by mne ani ve snu nenapadlo. Teď se podařilo děti ze všech námi podporovaných sirotčinců povedlo odvézt do bezpečí.