„Například podle pohlaví prvního příchozího k večeři se předpokládalo, zda se budou v hospodářství rodit samci či samice. Slavnostní večeře začínala s východem první hvězdy a lišila se podle krajů i sociální vrstvy,“ píše etnografka a folkloristka Jiřina Langhammerová v knize Lidové zvyky.

V dřívějších dobách se půst držel po celý advent. Zatímco dnes se klasika štědrovečerní večeře zúžila na smaženého kapra s bramborovým salátem, či jinou rybu, zpravidla lososa, dříve musela být na stole trocha od každého druhu plodin, které se pěstovaly na poli či které chtěl hospodář na jaře zasít.

„Měšťané a ti bohatší měli rybu na několik způsobů, někde se jedl pečený krocan, jinde plnění hlemýždi, ve středních Čechách byl častý králík v omáčce nebo řízky, přestože obecně panoval ještě na Štědrý večer půst o masa kromě ryb. Na stole, ve městech dříve než na vesnicích, nechybělo různé cukroví, později vánoční dort, jižní ovoce, punč, lihoviny a káva,“ napsala Langhammerová.

Na venkově se tradiční jídelníček udržoval déle. Na začátku hostiny se podávaly oplatky s medem – ve sbírkách muzeí jsou dodnes speciální železné formy, v níž se pekly. Jsou to velké kleště s terčíky reliéfně zdobenými symboly Vánoc.

Na Valašsku a Horňácku se nohy dřevěného stolu svazovaly řetězem, aby se stolovníci za rok vrátili v plném počtu. Pod stolem bývalo obilí, někde v něm ležela sekera jako symbol síly. Zatímco dnes se připravuje většinou rybí polévka, dříve bývala z luštěnin: z čočky či hrachu. I ten měl skrytý význam, protože snadno bobtná a nabývá na objemu. Častým hlavním jídlem byl nákyp s příměsí hub v Podkrkonoší zvaný hubník, ve středních Čechách kuba. Součástí večeře bylo ovoce, nejčastěji ve formě sušených křížal.

A vánočky? Ty musely vydržet až do Nového roku. Na štědrovečerním stole ovšem nesmělo chybět ani kyselé zelí, které podle pověry chránilo před zimnicí.

Zlaté prasátko se prý zjeví o Štědrém večeru všem, kteří odolají vůni připravované večeře i vánočním sladkostem a dodrží po celý den do východu první hvězdy půst. Tato tradice přetrvala do dnešních dnů, ovšem ani ti starší si nemohou vzpomenout, že by pozlaceného čuníka kdy viděli přebíhat po stěnách pokoje. Že by konečně letos?