Já jsem začal přípravu na skon bezprostředně po oslavě sedmdesátin. "Dozrál jsem pro smrt," vtipkoval jsem na oslavách, ale tak trochu jsem to myslel i vážně, přestože jsem podle své praktické lékařky jakž takž zdráv, přesněji - přiměřeně k věku. 

Příprava na smrt rozhodně není jednoduchá. Člověk by si mohl říct: "No co, klepne mě pepka, naloží mě do rakve, tu pak spálí, urnu uloží do hrobu a je to." Jenže tak to může říct jen člověk nadmíru velkorysý, ba spíše nezodpovědný, neřku-li sobecký. Anebo ten, kdo žije sám, bez rodiny, bez potomků. Ale pokud člověk po své smrti zanechá manželku, děti, vnoučata, ten by se měl připravit na smrt s daleko větší vervou, odhodlaností či dokonce urputností. A právě takto jsem přistoupil k přípravě já.

Nejdříve jsem si představil, co se stane, až se sesunu k zemi a zastaví se mi dech. Co bude následovat v následujících minutách, hodinách a pak i dnech, měsících, letech? Co bude dělat manželka? Tedy co všechno bude muset zařídit, zajistit, obvolat, nachystat? Jak bude sama žít, starat se o dům, zahradu? Jak budou reagovat moji kumpáni v naší hospůdce, šachoví parťáci, kamarádi, známí?

Vše jsem si pečlivě promyslel a začal si psát nejprve kratší poznámky, které jsem postupně rozvíjel, až vznikl zhruba třicetistránkový manuál s názvem "Praktické rady a doporučení po smrti Antonína Váchy".

Materiál je rozdělen do osmi kapitol:

1. Smrt náhlá/očekávaná
2. Přiměřené truchlení
3. Rakev, pohřeb, rozptyl
4. O mrtvém jen dobře
5. Každému podle jeho zásluh
6. Co dělat v opuštěném domě
7. Zahrada - záhada?
8. No to se ví, zase se sejdem...

První kapitola dává na výběr z variant mého odchodu (neví se, jak to skončí) a nabízí soubor praktických kroků, jak postupovat bezprostředně po mém posledním vydechnutí. Její součástí je přehled nutných úkonů na úřadech či seznam osob, které budou v příslušném časovém sledu informování o smutné (snad) události.

Ve druhé kapitole se zaměřuji na osobní poděkování manželce a potomkům. Píše se v ní například, cituji: "Jednou to muselo přijít a pokud se vám zdá, že to přišlo brzy, je mi potěšením. Jen prosím, truchlete přiměřeně. Zasadil jsem strom, postavil dům, zplodil potomka, ale jinak mé zásluhy o velebení našeho rodu zdají se býti veskrze mizivými. Ač jsem k vám všem přistupoval vždy s péčí a láskou, pomníků a potoků slz netřeba..."

Třetí kapitola je opět ryze praktická. Obsahuje výčet osob, které bych pozval na pohřeb (manželka na něm trvá, já bych se bez něj klidně obešel), návrh parte, výběr hudby, a také doporučení místa a nastínění programu smuteční hostiny (věřím, že se na jejím konci bude zpívat). A v neposlední řadě též návrh místa pro rozptyl popela, neboť i po smrti bych rád, aby byla má duše svobodná a nebyla zavřena v útlé tmavé urně. Nesvobody a útisku jsem si zažil během nedemokratických let dost. Mimochodem, rozptylové místo je moc hezké, s krásným výhledem pod jedlí Douglaskou.

Čtvrtá kapitola je zase osobního charakteru a nerad bych ji zde rozvíjel, stejně jako pátá, která se zabývá mou spravedlivou závětí.

Nejobsáhlejší je kapitola šestá, která je doslova manuálem pro manželku, kterak si počínat v mnou opuštěném domě. Přehledně a detailně v ní například popisuji, kde jsou pojistky, jak postupovat v případě, že jističe přeruší tok elektrického proudu, dále jsou tam návody, jak zatopit v kamnech, kdy pozvat kominíka, kde a jak se provádí odečet vody, kdy se má uhradit pojištění domu, co je třeba opravit a celá řada dalších doporučení sestavených dle témat do jednotlivých oddílů a pododdílů. Podobně je strukturována i kapitola sedm. O zahradu se sice těch několik dekád starala žena, ovšem ani ona neví, kde jsem zakopal slivovici, kterou mi daroval můj věrný kamarád v roce 1968.

Poslední, osmá kapitola je opět osobní a je ryze věnována ženě, ke které chovám úctu, neb byla celý život partnerkou milující a také tolerantní, což pro muže mého vzezření a charakteru bylo žádoucí a potřebné. A tak věřím, že se spolu zase "tam nahoře" (nebo pod jedlí) sejdeme.

Zpracování celého manuálu, jež je pro rodinu připraven ve druhé zásuvce mého stolu, zabralo několik měsíců pečlivé práce. Musím říct, že s výsledkem jsem velmi spokojen. Nejdůležitější však je to, že jsem připraven! Budu odcházet s klidnou myslí, bez výčitek, bez dluhů a bez obav, že to tu beze mne rodina nezvládne.

A co vy, jste také připraveni?