Téma mě napadlo, když mi jedna z uživatelek napsala, že objektivně zhodnotila mé působení na tomto portálu. Nemračte se, ani neusmívejte, o tom psát nechci. A nepitvala jsem to ani v rubrice, kde se to objevilo. Věřme tomu, že má skutečně zázračnou schopnost se (alespoň ve snech) vyvázat z našich lidských omezení a kosmicky se zahledět na člověka a objektivně posoudit, co tropí. A vidíte, její poznámka byla inspirativní. 

Zajímavější je, když se o něco takového pokusíme sami na sobě. Postavili jste se někdy před zrcadlo, podívali se na sebe a zeptali se: "Kdo jsem? A co si o sobě myslím?" Vsadila bych boty, že většina z nás v tu chvíli zpozoruje další šedivý vlas, další vrásku, unavený výraz, zkrátka se zaměříme hned na kukuč anebo tělo a okamžitě vidíme to, co se nám nelíbí. A to nás od toho pokusu hned odežene. Mávneme rukou, že je potřeba dělat něco pořádného. Třeba umýt to zrcadlo, jelikož je vpravo otisk palce. Budete se mnou souhlasit, že ani to není objektivní sebe-ohodnocení.

Ale proč se tím vlastně vůbec zabývat? Notabene, v našem věku?!

Protože kolem nás krouží Černý pes! A my máme čím dál tím méně síly si na něj dávat skutečný pozor. Co je to za zvíře? To je deprese. V psychologické hantýrce se jí prý takto říká. A není to žádný domácí mazel. Je to s ním otravné, smutné a těžké.

A co tedy s tím? Jak začít? No přeci musíme být pozitivně naladění :-) Hahaha. Já vím, lehko se to řekne. Tak co tedy dělám já: při každé sebemenší důvodné (zdůrazňuji důvodné) příležitosti:

- se pochválím, jaká jsem šikovná, jak mi sluší to nebo tamto, jak jsem dobře vybrala to či ono atd.;
- si o takovou pochvalu řeknu, se smíchem, ale řeknu. Nečekám. To bych se pochvaly nedočkala, lidé málokdy chválí. A tak si říkám i o poděkování;
- vyhýbám se pokud možno špatným zprávám o tom, s čím nic nenadělám. Vím o nich, ale snažím se v nich nehrabat a nevystavovat se mediální masáži;
- jakmile se mi v hlavě usadí negativní myšlenka, a já si to uvědomím, snažím se na tom, o čem je, najít i něco pozitivního anebo si uvědomit, že jde jen o domněnku anebo strach.
Ten strach, ty strachy jsou největší výzvou. Se strachem je těžké bojovat a snadno nás ochromí. Ale k tomu třeba někdy příště.

Mám pro každého čtenáře soukromý tip :-): pozorujte teď chvíli myšlenky, které máte, když jste dočetli až sem. Vyzobněte ty negativní a nahraďte je pozitivními. A ty napište do diskuse. Nemyslím chválu na článek a tak.

Myslím myšlenky, které vám umožní se pousmát: třeba - "fajn, s tou sebechválou mám co zlepšovat" nebo "to bude manžel zírat, až mu místo Chutnalo ti? dnes řeknu "Tedy! Dneska se mi to povedlo! Viď?"

Třeba se budeme vzájemně inspirovat.

Třeba si společně dodáme sílu držet si Černého psa dál od těla...