Nakonec - spousta vzpomínek je zkrášlena i zkreslena tehdy mladým věkem pamětníka a taky dobou, na kterou vzpomíná. Po válce byli lidé nadšeni a plni budovatelského úsilí, což se pak léty jaksi zvrtlo.

 Já se teď ale konečně můžu přiznat: od dětství, a to poměrně útlého, jsem nenáviděla prvomájové průvody ! Asi to bylo způsobeno tím, že jsem byla dítě, co se nerado předvádělo kdekoliv, s čímkoliv a s kýmkoliv. Vymáčknout ze sebe básničku před publikem se pro mne rovnalo téměř veřejné popravě. Ještě teď cítím tu pachuť trapnosti, když mne rodiče odvlekli do prvomájového průvodu, protože oni tam prostě museli, i když pocity měli zřejmě stejné jako já. Jediné, co mne bavilo, byly alegorické vozy. Ale už tehdy jsem nechápala, proč musíme všichni vyřvávat ta hloupá hesla a předstírat radost před tribunami. Později na střední jsem byla hlavní organizátorkou hromadného úprku z povinných průvodů – vlajky i mávátka a ostatní udělátka jsme prostě opřeli někde o zeď, využili mumraje a prchli, aniž jsme došli před tribuny. Kdyby naše sabotáž byla odhalena, měla jsem připravenu historku, jak strašně zle se mi náhle udělalo a jak už to prostě nešlo vydržet dál pochodovat a ostatní spolužačky mne musely proto doprovodit na nádraží.

 Se ctí jsem se vyrovnala i s požadavky, abych vstoupila do SSM. Tehdy se dokonce prováděly zkoušky - vybrané adeptky musely odpovídat na spoustu dotazů. Ani jsem se nemusela moc snažit a odpovídala jsem špatně – tehdejší důležité dědky jsem si skutečně nepamatovala (výjimkou byla snad jedině Anna proletářka). Na otázku položenou předsedou, kdože je Walter Ulbricht, jsem po švejkovsku odvětila, že asi kancléř, ne ? Předseda – kluk starší ode mne o tři roky, zalapal po dechu a téměř zavyl nelíčeným údivem a hrůzou nad mou blbostí. Neprošla jsem sítem. Ale nejvíc mě překvapilo, když se ke mně při mém odchodu přitočil a povídá: Ty, hele, tos řekla schválně, abychom tě nevzali, viď ? Jen já věděla, že ne, protože jiná funkce mne, tenkrát šestnáctiletou holku, nenapadla. 

Středoškolskými lety i lety pozdějšími, už pracovními, jsem proplula coby nástěnkářka. Když se rozdávaly funkce, ihned jsem se hlásila, aby mi nebyla přidělena náhodou nějaká horší. Coby dívčina vyšlá ze školy jsem pracovala nějaký čas v PZO – podniku zahraničního obchodu. A tam měli hrozný zvyk – ráno po dostavení se do práce jsme my, zaměstnanci, museli nastoupit u ředitele obchodní skupiny a každý z nás musel mít připraven papírek, kde měl mít sepsánu nějakou důležitou politickou událost, co se přihodila předešlého dne. Byly to tzv. „politické desetiminutovky“. Protože jsme do Prahy tenkrát jako mladé holky dojížděly z ubytovny, měly jsme na mysli samozřejmě všechno možné, jen ne to, že máme mít připravenou nějakou, s prominutím, přiblblou zprávu. Samozřejmě jsem nic neměla. Takže když na mne přišla řada, sebrala jsem veškerou svou odvahu a chvějícím se hlasem přednesla svůj návrh: Že se mi zdá škoda, abychom tady podávali takové krátké zprávy, protože je potřeba, abychom toho věděli daleko víc. Navrhuji tedy, abychom si všichni každý den koupili noviny a vždy, než zahájíme práci, si je dopodrobna společně přečetli. Tak nám nic neujde a budeme informováni lépe…   

Ředitel byl dost dlouho podezřele zticha. Ve tváři se mu objevil tik. Očekávala jsem výbuch, byl celkem pruďas a tik se mu objevoval, když se rozčílil. Ale ne, on se k nám nejdřív otočil zády a hleděl z okna. Pak mávl rukou, aniž se k nám obrátil a dal pokyn k rozchodu. A následujícího dne se, kupodivu, žádná desetiminutovka už nekonala a potom už taky ne. Dodnes nevím, jak to tehdy zdůvodnil svému nadřízenému. Asi by příliš dlouho trvalo, než bychom se všichni vystřídali ve čtení…