Když Radim ve svých jednasedmdesáti onemocněl, jeho žena Marta přestala pracovat a začala se o něj starat. Stejně už měla nárok na penzi, navíc jim byly přiznány příspěvky na péči, takže si mohla dovolit pečovat o manžela na plný úvazek. Vzala to tak vážně, že s k němu časem začala chovat, jako by byl její malé dítě.

Radim sice trpěl řadou obtíží od rakoviny, přes vážnou revmatickou chorobu, až po psychické problémy, takže byl skutečně odkázán na pomoc druhých. Jenže Marta ho krmila, přestože jí lékaři říkali, že by si měl co to půjde zachovávat schopnost používat základní návyky. „Táta se pokusil zvednout lžíci a nabrat polévku a máma křičela, ať to nechá, že ho sama nakrmí. Táta se pokusil zvednout z křesla a máma mu nadávala. Jednou mě požádal, jestli bych mu nepomohla na terasu, že bychom si tam na chvíli sedli. Oblékla jsem ho, vzali jsme si deky a pomáhala jsem mu jít. Máma začala řvát, že jsme se zbláznili, že venku mrzne. No a co, že mrzlo? Chtěl se nadýchat, chtěl se podívat na sníh,“ vypráví jejich dcera.

Postupem času se Radimův stav zhoršoval a Marta byla čím dál více podrážděná, unavená. Rodina ji přemluvila, ať ji jede odpočinout do lázní. „Když jsme se po dva týdny, co máma odjela, starali o tátu střídavě se sestrou a její dcerou, uvědomily jsme si, že mnoho úkonů by byl schopen zvládnout. Když jsme mu daly ovladač, pokoušel se sám si televizi zapnout. Dokázal to a bylo, že byl rád. Jenže máma mu ji vždy zapínala sama a když sahal po ovladači, řekla mu, ať na něj nesahá. Táta si časem odvykl o něco se pokoušet, byl apatický, jeho stav ještě zhoršoval. Už tady s námi není, ale někdy, když na něj vzpomínám, tak si říkám, jestli ho vlastně ta mámina péče nakonec neštvala, jen už to třeba nebyl schopen říct,“ přemítá dcera.

Lidé, kteří se zabývají pomoci nemocným seniorům, tvrdí, že je třeba nikdy nepřestávat dbát na to, aby dotyčný trénoval přirozené činnosti, stimuloval mozek, udržoval si schopnosti, které dosud má. „Je to velmi důležité, protože pak nebude stagnovat a blížit se k takové té apatii: já už nic neumím, tak proč bych to dělal?“ uvedla Hana Vojtová, která pracuje se seniory a vydala i knihu tipů na různé aktivity, které je vhodné s vážně nemocnými starými lidmi dělat, ať už jde o návody na cvičení, na povzbuzování paměti a podobně. Jako příklad uvedla třeba právě obyčejnou lžíci. „Pokud takového člověka automaticky budeme krmit, zvykne si na to. Pokud mu budeme lžíci vkládat do rukou, bude se pokoušet s ní jíst,“ říká Hana Vojtová.

Jde o velké téma, protože čím dál více lidí ve věku kolem šedesátky se nyní setkává se skutečností, že jejich rodiče potřebují pomoct. S tím, jak se lidé dožívají vysokého věku, se čím dál více ukazuje jako problém, že v tom vysokém věku nejsou schopni samostatně žít, přestávají zvládat základní úkony, potřebují pomoc. Zatímco některé rodiny v takových případech volí jako řešení umístění do domovů seniorů, jiné rodiny se naopak rozhodují, že se o starého nemocného postarají samy. Ale mnohdy vůbec netuší, co to obnáší, čím mu pomoci, čím mu naopak škodí.

V dobře míněné snaze pak někdy péči nezvládají, jsou unavení, vyčerpaní a mají dojem, že selhávají. Jenže stačí jen zvolnit, poradit se s odborníky.

„Byla jsem svědkem situace, kdy pečovatelky vynadaly dvěma klientům kvůli toho, že si vyšli v zimě ven. Pánové se s chodítky pomalu procházeli po zahradě. Byl sníh, zima, ale cestičky byly umetené, neklouzalo to. Jenže ošetřovatelky za nimi přiběhly a směrovaly je zpátky. Říkaly jim, že se nachladí nebo upadnou, že když je taková zima, nemají chodit ven. To je přece nesmysl. Ti muži sice neměli čepice a rukavice, ale měli snahu žít, chodit, povídat si, i když šli těžce, snažili se to překonat. Místo aby je pečovatelky podpořily a přinesly jim ty čepice, vyhubovaly jim jako by to byli malí kluci,“ vypráví Jana Novotná, která pracovala jako terapuetka v několika zařízeních pro seniory.

Ani lidem z demencí není vhodné odebírat možnost pokusit se o něčem rozhodovat, zkoušet u nich, čeho jsou schopní a čeho ne. Není dobré zapínat každému automaticky knoflíčky u košile, protože se pak o to sám nebude pokoušet. Naopak, lepší je podle odborníků nechat takového člověka, ať se o to pokusí, a až pokud to nezvládá, pomoci.

Jistě, mnozí lidé, kteří pečují o nemocné a vědí sami nejlépe, jak náročné to je, namítnou, že v každodenním shonu není na taková cvičení a pokusy čas. Mnohdy mají pravdu. Mnohdy ale v dobře míněné snaze pečovat co nejlépe škodí opečovávaným, sobě i okolí.