Někdy leží nad krajinou zvláštní  ticho, způsobené celodenní hustou mlhou. Občas zafičí vítr, ale mlhu neodnese, protože ze shora se valí další. Je zajímavé procházet se na horách i v tomto čase.

Člověk ví, kam jde, ale nevidí to. Z dálky je možné zaslechnout krátké zavrčení rolby. Po nějaké době zase zvuk motorové pily. Jinak jen zafičení větru.

Vycházím do stráně. Pozoruji, kdo tu byl přede mnou. Sníh je jako stránky deníku, stačí je číst.

V okolí je spousta zajíců, všude nacházím zaječí stopy, některé staré, polozaváté, jiné čerstvé, dnes od rána. Někde šel zajíček sám, jinde dva, potom se rozdělili. Jinde je od zajíců vyšlapaná celá stezka, šli pěkně za sebou, proč by se měli všichni brodit. Dá se poznat, zda hopkali pomalu, skákali nebo pospíchali, zda šli k lesu nebo z něho ven. Na louce za lesem, kde není tolik naváto, měli dostaveníčko, je tu celý rozhrabaný palouček, hledali trávu.

I srnčí stopy vedou z lesa, z kopce za sebou nechávají čáry, cestiček je tu mnoho. V lese u mladých stromků je patrné, odkud ráno srnky vycházely, pod smrčkem najdu i čerstvé, ještě nezapadané lože. Sleduji stopy dále přes louku, ráno tu muselo být živo.

Využívám stopy skútrů, jejich rachot určitě zvěři vadí, nelíbí se to nikomu, ale teď je beru na milost, nemusím se brodit sněhem, jdu po ztvrdlém, ujetém povrchu.

Náhle se ocitám na cestě, která se vynořila z mlhy, je vidět tak na deset metrů. Rozeznávám obrysy kraviček, telátek i býků, některá zvířata se pomalu pohybují, většina krav stojí nehybně jako sochy. Když se přiblížím, vidím, že býci přežvykují. Dostali pravidelnou rozvážku sena.

V mlze přede mnou to zabliká sem tam a už ke mně skočí známý pes, za chvilku se objeví i sousedka na procházce. Prohodíme pár slov, pes neúnavně běhá pro míček, po chvíli se rozloučíme. Oni teprve vycházejí, já se vracím, blíží se večer.

Moje dřívější stopy už se pomalu ztrácejí, začalo víc foukat, vítr si pohrává s nánosy sněhu. Vezmu to tedy přes lesík.