Kafaři jsme oba s manželkou. Jsme schopni vypít tři až pět káv denně. Ostatně, i zde na i60 jsem se v jakémsi článku dočetl, že když je člověk zdráv (a já možná jsem), větší objem kofeinu neškodí. Ale k věci. Pořídili jsme si na stará kolena kávovar. Takový ten, co je teď v módě. Co sám pomele zrnkovou kávu a vykouzlí lahodné espresso, ristretto, americano nebo pro manželku cappuccino, caffè latte či latte macchiato.

První den jsme samozřejmě vyzkoušeli všechny druhy káv, druhý den jsme je ještě vyladili dle našich požadavků – v přístroji lze navolit nejen teplotu nápojů, ale i jejich objem, tedy kolik mililitrů toho či ono druhu chceme připravit. Třetí den se mi podařilo na displeji navolit také čas, ve kterém chci připravit první ranní kávu a zvolit druh kávy, kterým den otevřu.

Ještě čtvrtý den jsem byl z kávovaru nadšen, leč ten pátý mě už začínal poněkud zlobit. To když mi začal ukazovat svou převahu. „Dobrý den, jakou si dnes dáte kávu?“ zeptal se mě kávovar, když jsem se překulil z ložnice do kuchyně. Zmáčkl jsem start, věděl jsem, že mě jen tak provokuje, přece dobře ví, že ráno si dávám double espresso. „Doplňte zásobník vody,“ poprosil mě. Jasně, naplním zásobník až po okraj vodou a ještě jednou zmáčknu start. „Přejete si mléko?“ Aha, zapomněl jsem včera vypnout volbu „mléko navíc“, když jsem dělal kávu pro ženu. „Váš nápoj je připraven,“ ukazuje se na displeji a já se těším, až si sednu ke stolu a otevřu si notebook. Uslyším pípnutí a na displeji se objeví hláška „Vyměňte oba zásobníky.“ Ach jo, vyndám první zásobník, do kterého padá kávová sedlina a vyliji vodu z odkapávače.

Konečně usedám ke stolu a slyším pípnutí. „Víš, co, polib si,“ říkám si v duchu. Ale kávovar za chviličku pípne dvakrát. Sakra, co zase chce? Vstávám od stolu, dojdu do kuchyně a na dispeji je nápis „Připraven program 2.“ No jo, kafe pro manželku. Připojuji nádobku s mlékem a nechám kávovar udělat caffe macchiatto. Postavím kávu na stůl a pípnutí. Jdu ke kávovaru a ten hlásí „Čištění mléčného okruhu.“ Nevím, co to znamená. Jdu si pro brýle a návod. Aha, musím připojit k hadičce od mléka prázdnou nádobu a nechám systém vyčistit. „Čištění mléčného okruhu dokončeno.“ Děkuji ti, milý kávovare! Jdu si sednout a konečně si dávám první lok svého ranního pressa, které už mezitím téměř vychladlo.

Když se další den opakují stejné příkazy, které mi drahý kávovar uděluje, začínám pěnit jako on, když dělá cappuccino. Proč mě furt tak buzeruje, parchant jeden! No nic, hluboce se nadechnu, počítám do pěti, abych po něm něco nehodil, jdu a splním jeho příkazy. Když si pak po obědě chci udělat americano, slyším při procesu mletí podivný zvuk. Jakoby se mlýnek protáčel vyšší frekvencí, než obvykle. Že by poznal, jak jsem mu ráno vynadal a teď pláče? „Příprava nápoje dokončena,“ informuje mě kávovar. Tak asi budeme zase kamarádi, říkám si. Usrknu z hrníčku a rychle kávu vyplivnu. Nebyla to káva, ale jen lehce obarvená horká voda. „Fuj!“ vykřiknu. A v několika vteřinách se mi promítne v hlavě proces reklamace, kdy budu muset kávovar zabalit, najít účtenku, odvézt jej do prodejny, sepsat s prodavačem reklamační protokol a čekat na vrácení peněz či výměnu. A pak mě napadne podívat se do zásobníku na zrnkovou kávu. Je prázdný.

Oddechnu si. Ani ne tak proto, že jej nemusím reklamovat. Ale proto, že ten terorista přeci jen ukázal svou slabinu. Neumí poznat, když mu dojde to nejdůležitější – káva. Od té doby už mi jeho příkazy nevadí. Vím totiž, že nade mnou nemůže vyhrát a že já jsem jeho pánem a ne naopak.