Věnováno všem rodinám, které v tyto dny jsou třeba ve stejné situaci, jako kdysi ta naše – myslím i na ně a držím jim palce.
To bylo někdy začátkem prosince roku 1964, chodil jsem do osmičky, naši maminku odvezli rychlou záchrankou do Vinohradské nemocnice. Stalo se jí to mezi „prackama“ - rozuměj pracnami, které pekla už na Vánoce, my jim tak říkali. Začala se klepat jako sulc a nakonec zkolabovala. Pak se z toho vyvinulo onemocnění slinivky a bylo to prý skoro beznadějné, mohla jí pomoci jen nějaká průkopnická operace, ale tu dělali na ní tehdy poprvé.
My jsme se k tomu upnuli a modlili se, aby se to podařilo. V té době jsem dostal ve škole několik špatných známek, nebyl jsem se schopen na nic vůbec soustředit – byli jsme všichni v rodině na tom stejně – ale život je krutý a „majzne vás po palici“ i když je vám nejhůř nebo snad právě proto.
Když to zázračně vyšlo, operace se zdařila, tak jsme ve svých nárocích šli i výš, takoví jsou všichni lidé, a přáli jsme si, aby s námi byla maminka už 24. u stromečku. Pak ale nastaly komplikace, rána se zanítila, maminka měla vysoké horečky a několikrát ji oživovali. Nakonec se ze všeho vylízala, byla jí tedy ale odstraněna slinivka a měla tak pooperační cukrovku – musela si doživotně píchat inzulin a začínala tehdy v době, kdy nebyly domácí měřiče cukru v krvi (tedy měla i hypoglykémie) a ani inzulínová pera, ale jen tlusté injekční stříkačky, které si doma vyvařovala v kastrůlku na plotně, stejně jako když si děláte vedle vajíčka na hniličko. Dneska donesou i feťákovi asistenti jednorázové stříkačky až k němu pod most. Poměry se rozhodně zlepšily. :)
Z nemocnice ji propustili domů vyhublou na kost tehdy někdy až v době, kdy už vlály prapory na oslavu májových dnů a pro nás tedy i na její slavné, ale skromné přivítání doma. Udělali jsme si i takový dodatečný Štědrý večer, ten pravý jsme neslavili, jen si každý tehdy zalezl do koutečku nebo pod peřinu a modlil se za její uzdravení a plakal. Ozdobili jsme fíkus, protože ten smrček, co byl až do konce února naležato za oknem na parapetu, jsem nakonec musel vyhodit, byl už nezpůsobilý.
A tehdy bylo první známkou maminčina uzdravování to, že z postele zaměřila svůj zrak pod malý stolek a zkritizovala nás, že jsme tam nechali prach.
Udělali jsme si i kapra a bramborový salát a jediný a ten nejcennější dárek všech dob, byla samotná maminka, která pak přežila ještě několik operací a byla tady s námi v plné mentální síle, jako naše pokladnice vzpomínek a vědomostí až do svých 85 let.
Z toho plyne poučení, že si člověk může udělat „Vánoce“ kdykoli, že dárky ani nemusí být, že stačí, že jsme a že se máme rádi a pak jsme jeden pro druhého tím nejcennějším dárkem na celém světě.
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %