Jenže je spousta lidí, kteří mýtu o nejkrásnějších dnech roku nepodléhají. A mnohdy je prožívají ve větší spokojenosti než vyznavači takzvaných ideálních Vánoc.

Čím je člověk starší, tím častěji říká: Vánoce už nejsou to, co bývaly. Případně: Vánoce je třeba slavit hlavně kvůli dětem, já je vlastně ani nepotřebuju. Většina z nich totiž během života prožila některou nebo mnohé z následujících situací:

Partnerský vztah právě za moc nestál, přesto kvůli rodině o Vánocích předstírali, že jsou idylický pár.

Nakoupili hromady drahých dárků, ale žádné nadšení se nekonalo.

Právě o Vánocích vyvrcholily dlouhodobé neshody a pohádali se. S manželem, s manželkou, s matkou, s otcem, s tchyní, s tchánem, se snachou, se zetěm, se synem, s dcerou…. Každý si může dosadit další varianty podle svých zkušeností.

Vařili, pekli, smažili, gruntovali, ale nikdo jako by si toho nevšiml. Žádné obdivné výkřiky, žádné projevy uznání.

Byli sami. Z nejrůznějších důvodů trávili vánočních svátky o samotě a trápili se tím, že se na ně ze všech stran valily poučky o tom, že na Vánoce člověk rozhodně nemůže být sám.

Hádali se, kde svátky stráví. U matky? To se naštve tchyně. U tchána? To se naštve táta.

Čím je člověk starší, tím více je pravděpodobné, že některou z těchto situací zažil. Někdo mnohokrát, někdo výjimečně. U někoho se tím snění o idylických Vánocích narušilo jen na přechodnou dobu, u někoho trvale. Výsledkem je, že mezi lidmi vyššího věku je řada těch, kteří mají k Vánocům poněkud rezervovaný vztah, přesněji řečeno, neočekávají od nich nezapomenutelné prožitky. Umějí si je udělat jindy a jinde a nepodléhají masovému šílenství spočívající v honbou za dokonalostí. To už nechávají mladším.

„Pokud někdo nepřipravuje Vánoce tak jako většina, neznamená to, že je to špatně. Je dobré, když si člověk časem najde svůj pohled na to, jak chce tyto dny prožívat,“ řekl psycholog Karel Bröckl.

V mládí a středním věku je člověk více náchylný k tomu, aby se chtěl přizpůsobit tomu, co vidí kolem sebe. Více podléhá reklamám, obchodním nabídkám, různým textům, které nabádají, že člověk má či nemá to či ono dělat.

Starší lidé často říkají, že se už od těchto pocitů cítí být osvobozeni. Mnohokrát už slyšeli, jak správné Vánoce mají vypadat, mnohokrát už zažili, že ve skutečnosti byly úplně jiné.

„Problém je v tom, že lidé si myslí, že musí mít dvacet druhů cukroví, uklizeni, umytá okna, tolik a tolik dárků. Otázka je, jestli to opravdu nutné je nebo není. Lidé si velmi často vytváří tlak na sebe sami,“ podotýká psycholog Pavel Brenkus.

Zná to mnoho žen. Zatímco v mladším nebo středním věku měly pocit, že pokud nebudou mít napečeno, nazdobeno, uklizeno, navařeno, selhávají, ve vyšším věku často získají k těmto činnostem odstup a začíná jim být jedno, co si o nich kdo myslí.

„Když mi bylo okolo čtyřiceti, měla jsem pocit, že před Vánocemi pokaždé zemřu. Gruntovala jsem náš velký dům, zdobila, nakupovala, hostila početnou rodinu. Dodnes si pamatuju Vánoce, kdy synovi bylo osmnáct, rychle do sebe hodil kapra a prohlásil, že jde ven. Já po něm začala hystericky řvát, že nikam jít nesmí, že je přece Štědrý večer. Manžel mi řekl, že jsem hysterka, že přece není nic špatného na tom, když kluk jde za svou holkou a lehl si k televizi. Tchyně řekla, že mám doma nepohodu a že už k nám vícekrát na Vánoce nepřijde. Tchán řekl, že můj bramborový salát je, cituji: nějaký divný. Moje máma pofňukávala, protože bylo třetí výročí od smrti našeho táty. A pes ukradl kus kapra, takže jsme mu z krku tahali kost. Já si pak dala víc vína, než je zdrávo. No prostě jsem se namazala,“ vypráví se jednašedesátiletá Martina.

Její Vánoce v posledních letech vypadají tak, že odjíždí sama na chatu. Mámu už nemá, syn žije v Německu a s mužem je deset let rozvedená. Je na Vánoce sama. „Občas se tomu někdo diví, ale mně to fakt nevadí. Jdu do vsi na půlnoční, zpátky jdu s přáteli z okolních chat. Po Štědrém dnu občas přijde někdo z nich na návštěvu nebo já k nim, někdy vyrazíme na výlet, jsme tady dobrá parta. Zdobím střídmě, nepeču, udělám si lososa a koupím si dortík z místní cukrárny,“ vypráví.

Dvě single žijící kamarádky ve věku pětašedesát a třiašedesát let už pátý rok po sobě jezdí na Vánoce do Egypta. Jíme, koupeme se, čteme si a tváříme se, že Vánoce nejsou. Už si to zasloužíme po těch letech, kdy jsme vždy byly udřené a zpruzené a těšily se, až bude po svátcích,“ říkají.

Samozřejmě, že je řada lidí, kteří naopak mají Vánoce spojené s návštěvami příbuzných a jejich Štědré večery jsou příjemnou událostí. A právě v tom spočívá výhoda vyššího věku. Lidé už zpravidla vědí, co od Vánoc mohou čekat. Pokud vědí, že je to moc fajn zážitek, když je tráví s rodinou, dělají to tak. Pokud naopak vědí, že to fajn zážitek není, přestali to tak dělat. Zpravidla jsou spokojení, vyrovnaní. Vědí totiž, že je jen na nich, jaké si svátky udělají.