On totiž potvrdil známé podezření, že učitelství není povolání, nýbrž diagnóza. Říká se, že býti učitelem jednou automaticky znamená býti jím navždy, a Oťas totálně vyvrátil náš mačovský názor, že toto tvrzení se vztahuje pouze na učitelky. On vlastně jen změnil okolnosti – školní třídou je mu teď hospoda kam chodíme na pivko, břeh rybníka, kde rybaříme, obývák, kde mastíme mariáš, žáky jsme mu my zúčastnění kmeti, případně kmetky. Prostě nepřestal vyučovat, opravuje syntax námi vyslovovaných vět, opravuje nám tvarosloví, sémantiku, skáče nám do řeči s připomínkami ohledně výslovnostní normy, vše vždy s odborným komentářem. Je důsledný a nekompromisní. V podstatě si  naše dědkoparta na tuto Oťasovu vlastnost už zvykla, vydobyl si u nás sladkokyselej statut „Dobrej chlap, ale lingvistickej vopruz“.

Parta si tedy už zvykla, až na jednu výjimku – cholerika Aleše zvaného Nervas. Pro toho je Otova didaktická aktivita červeným hadrem. Zejména ho vytáčí Oťasova specialitka, totiž časté užívání přísloví a úsloví. Tyhle produkty lidového moudra nejenže pan exprofesor miluje, je na ně dokonce uznávaným expertem, na toto téma dokonce kdysi napsal dodnes ceněnou odbornou publikaci.

Oťasovy a Nervasovy verbální půtky neoddělitelně patří ke koloritu našich setkání. Škodolibě přiznávám, že já se na ně i trošku těsím. Připomínají mi konflikt čivavy s bernardýnem: „Stará to parádně podělala, pozvala na svátky tchýni, to budou katastrofický vánoce,“ zuří sotva šedesátikilový Nervas nad vějířem karet a vynáší kulového spodka. „Klid Alešku, znáš přísloví Kde rodina v rozbroji, tam zlato na hnoji,“ a stotřicetikilový Ota přebíjí trumfovou devítkou. „A upozorňuji tě, že z tvého sdělení není jasné, jestli tvoje paní pozvala svou nebo tvou matku. A také bych spíš použil spojení katastrofální vánoce, adjektivum katastrofický má trochu jiný význam.“ Následuje ohnivá uprskaná čivaví reakce, v níž znějí takové věci jako „pitomý kantorský kidy“ nebo „jednou ti tu hubu uříznu a zakopu někam, kde ji nikdo nikdy nenajde“. Bernardýn pak obvykle ještě přikápne do plamene nějakou tu kapku oleje, třeba v podobě přísloví „I kdybys osla vedl do Paříže, komoň z něho nebude“, nebo „Kdo nemá svý muzikanty, jen na hubu si píská“. Já ty kluky prostě miluju!

Na rybníček chodíme už dobrejch patnáct let, tuhle skvělou putyku kdysi objevil Standa, máme tam štamgastskej stůl u kterýho jsme už prožvanili milióny témat, tisíckrát prošpikovaných Alešovými a Oťasovými hádkami. Je tam kulečník, na každej čtvrtek ho máme bloklej, hrajeme nekonečnej seriál turnajů. Většinou vyhrává Ota, což u Nervase vždycky vyvolá uprskanej amok s kaskádou pisklavých výkřiků „jaktože má ten protivnej ublafanej kantorskej tlustoprd pokaždý takovou kliku“.

Poslední čtrnáct dnů Oťas Na rybníčku chyběl, nepřišel ani k Lubošovi na mariáš a vešlo ve známost, že leží na Karláku, kde mu dělali dvojnásobný bypass. „To má z toho, jak furt nasírá lidi,“ zapištěl Nervas.

Jdu za Otou do špitálu a nesu mu pár řeckých jogurtů, po kterých on se může utlouct. Vypadá docela v pohodě, klábosíme o všemožných ptákovinách. Vytahuju jogurty a nevěřím vlastním uším: „Tohle si laskavě odnes, já jich mám tolik, že nevím, co s nimi. Sestřičky už nemají v lednici místo. Chodí sem každý den Alešek a vždy jich spoustu přinese, dnes už tu také byl.“

Bác ho, je po fejetonu. Ti dva mi de facto ukradli vyznění celého příběhu, respektive změnili původně zamýšlené úsměvné vyprávění o hašteřivých dědcích v  sentimentální selankovitou pseudopovídku o síle kamarádství. Laskavý čtenář snad odpustí.