Slunné nedělní babí léto nás vylákalo k dlouho plánované procházce kolem Vltavy, tentokrát po druhém jejím břehu, abych navázala na naši předešlou procházku a své povídání „Podél Vltavy k Svatojánským proudům“.

Kobylí dráha je přírodní rezervace vltavského kaňonu mezi Třebsínem a Brunšovem, a to nad Štěchovickou přehradou.

Zajímalo by mne, proč se to tam  jmenuje Kobylí dráha. Pátrala jsem, ale nic o původu tohoto jména nenašla. Možná místní starousedlíci vědí. Napadlo mě, že snad proto, že tudy sváželi dřevo pomocí koňských sil dolů k řece, kde už čekali na jeho přepravu voraři. Ale to je jen můj dohad.

Na svazích této rezervace můžete obdivovat skalní lesostepi, vyskytuje se tam řada ohrožených rostlin i živočichů. Můžete obdivovat, ale radím vám dobře, abyste se při tom obdivování rozhodně zastavili, protože tato stezka nad vltavským kaňonem je stezkou odvahy. Stačí jen jeden chybný krok (v mém případě při focení) a než se nadechnete, letíte dolů po svahu a okusíte ledovou vodu nádrže Štěchovické přehrady, kde se prý nedoporučuje koupat. A to nepočítám to, že ani nestihnete obdivně vzdychnout nad třemdavou bílou (pokud ji teda poznáte), plaménkem přímým, hvězdnicí chlumní nebo se vystrašit na kamenitých sutích vzácným teplomilným pavoukem – skákavkou rudopásou, kterou si tedy rozhodně nesmíte vzít s sebou domů, protože je to vysoce chráněný druh. Přiznám se, že to by mne teda ani nenapadlo, protože vlastních pavouků mám na chatě dost a dost.

Další zajímavostí v této oblasti je rozhodně rokle Dušno. Jak je asi všeobecně známo, zde totiž ukryli nacisti koncem války údajně poklad, který byl však spíš v dokumentech, ve kterých se mohly nalézat i informace o účtech ve švýcarských bankách. Tento „poklad“ byl ovšem ve veliké rychlosti a v podstatě bez jakéhokoliv oznámení našim úřadům vyzvednut Američany a údajně později vrácen. Další hledači pokladů prý zatím nic nenašli. V oblasti se jinak nalézají staré štoly ještě z dob, kdy se tu dolovalo zlato, takže ty mohly pro tento případ dost dobře posloužit.

Rokle zřejmě není klasická rokle, jak jsem si ji přestavovala. Je ve svahu a ústí dolů k řece. Na ni už nám nezbývalo dost sil ani času, byli jsme rádi, že jsme došli k ohybu řeky, kde jsme se už museli prodírat křovím, přelézat kdeco a držet se větví, abychom nespadli. Navíc stezka byla čím dál užší a dle mapy měla brzy skončit, protože pak už se rozprostíralo království skal. Přes ty jsme tedy rozhodně nehodlali přelézat, takže tím náš průzkum stezky skončil a my se vydali opatrně zpět k přehradě.

Řeky a vůbec vodu v divoké přírodě fotím moc ráda, takže se můžete teď projít prostřednictvím mých fotek se mnou a obdivovat krásné scenérie této přírodní rezervace.