Tehdy jsme si s Honzou Skorkovským řekli, že se poprvé v životě podíváme „pořádně na Západ“. V Itálii se chystalo fotbalové mistrovství světa, tak proč nepřežonglovat Apeniny od jednoho moře k druhému s fotbalovým míčem vedeným ve vzduchu nebo na čele? Teda žongloval Honza, já byl… dnes by se řeklo manažer, zařizovatel všeho. Vyrazili jsme od moře a už za dva dny jsme byly v horách, ve městě Chieti.

V Chieti, jakož i v celé Itálii, se právě schylovalo k obecním volbám. Já si hned řekl: to je úžasné, uvidím první svobodné volby. Jak asi vypadají? Kdo to celé řídí? První, co jsem uviděl, byla záplava plakátů a letáků úplně všude. Oči přecházely nad tou krásou (uvědomte si, že do té doby nic takového neviděly), nad tou rozmanitostí, nad tou svobodou volby! Po ulici jezdila auta, z nichž nadšení výrostkové vyhazovali plné hrsti navštívenek, což byly ve skutečnosti volební minibilbordy s fotkou a jménem kandidáta. To mě trochu zarazilo, ale jak víte, v Itálii se mezi odpadky a přírodou  moc nerozlišuje.

Pak tam jezdila další auta s tlampači, ze kterých se linula nějaká stejně nadšená hlášení, takže jsem pochopil, že mám jít k volbám a koho volit. Další auta byla polepená volební reklamou. Z postranní ulice vyrazil hlouček rozjařených osob s nějakými nápisy a vlaječkami. Asi extrémisti, říkal jsem si.  Já mezi tím chodil a v úžasu hleděl na ten mumraj, v němž se na sobě nezávislé politické strany ucházely o přízeň občanů voličů. Chápejte, do té doby to bylo pro mne něco nevídaného. (Kdyby se mezi čtenáři náhodou octl někdo pod 50 let, tak připomínám, že za socialismu byla jediná kandidátka a tam mohli být jen ti, které prověřila a schválila komunistická strana. Takže jste mohli jen přijít a do urny vhodit jediný hlasovací lístek. Anebo byste k volbám nešli, což by se hned po volbách dozvěděl váš zaměstnavatel, škola vašich děti, uliční výbor KSČ a snad i domovnice. A měli by proti vám pořádně nabito. Takže k volbám se odvážilo nejít méně než 1% občanů.)  

Napadlo mě, že bych se mohl dozvědět víc. O co vůbec jde, kdo kandiduje, jak to probíhá. Našel jsem si tedy redakci místního deníku a tam se seznámil se všemi pěti členy redakce. My, čerstvě svobodná země, jsme pro ně přece taky byla určitá exotika. Angličtina nešla ani jednomu z nás, ale přece jen jsme si o té Cecoslovacchia něco řekli a pak jsem otočil řeč na volby.

„Vidím, že ulicemi projíždějí automobily a z okének se vyhazují letáčky. Kdo to povoluje?“

„Povoluje?“ dívali se po sobě. „Kdo by to povoloval? Kdo chce, ten to dělá.“ Až na ten binec, který pak zůstane, říkal jsem si, ale to, že lze svobodně propagovat své kandidáty, mě nadchlo. Další malá lekce z demokracie. 

„A jak se určí kolik stran může kandidovat nebo spíš, za jakých podmínek?“

„Nějaké podmínky tu jsou, ale je snadné je splnit.“

Pak už jsem měl odvahu položit tu hlavní otázku. „A vy? Koho asi budete volit vy? Jestli to není tajné…“

„Ale kdepak,“ usmívali se. „Tady Sergio je křesťanský demokrat, Paolo republikán, Larissa je socialistka, Pietro asi bude volit komunisty. A tady náš fotograf,“ ukázali na skromného muže v pozadí, „to je neofašista.“ Přitom se jen přátelsky ušklíbli.

Já zůstal jak omráčený Stalinovým pantoflem. Jeden je katolík, druhý republikán, další socialista a dokonce jeden fašista! Je toto vůbec možné? A představte si, všichni si tam v redakci žijí ve vzájemné pohodě. To dělá ta demokracie, hluboce zažitá svoboda a vzájemná tolerance, jinak jsem si to neuměl vysvětlit.

Dnes je to vpodstatě i u nás, až na tu toleranci a až na to, že lidé velmi úzkostlivě tají své politické preference. Jako by se styděli nebo neměli dost odvahy postavit se oběma nohama na zem a trochu se porvat (verbálně!) o své názory. Jsem zvědav, kolik lidí si letos dovolí hodit svůj volební hlas do koše (protože přece máme svobodu, že) nebo se nechá obalamutit pouhým bilbordem. Kolik?