Pro mnoho lidí je takzvaně ‚in‘ vyrobit si něco sám. Nesouvisí to s penězi, se společenským postavením. Mnohé ženy, které si mohou dovolit koupit kvalitní oblečení, si raději samy upletou svetr, protože z něho mají větší radost. Muži, kteří vydělávají dostatek na zaplacení řemeslníka či zahradníka, s láskou opečovávají o víkendech své zahrady, domy a baví se manuální prací. Mají radost, že si sami něco vyrobili, opravili. Než by šli koupit budku pro ptáky do hobbymarketu, moří se s ní několik dnů, ale pak jsou hrdí na to, když mohou sousedům říct: dělal jsem ji sám.

„Lidé mají pořád tendenci něco dělat, vyrábět, tvořit a trávit tak volný čas smysluplně,“ říká Petr Gibas ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Ten vedl tým vědců, kteří se pokusili fenomén kutilství zmapovat, popsat, zjistit zda, případně jak se proměnil. Zkoumali například, jestli na svět kutilství mají vliv sociální sítě, současná rychlá doba a další vlivy.

Po roce 1989 mnozí lidé předpovídali, že kutilství se časem dostane do propadliště dějin. Češi  začali cestovat, budovat firmy, obchody překypovaly zbožím, do země se dostaly velké hobbymarkety. Kdo by si v takové době něco dělal sám? Jenže se ukázalo, že opak je pravdou. Kutilství je láska, záliba, radost a nesouvisí až tak s ekonomickou a společenskou situací, jak si mnozí lidé mysleli.

Na druhé straně je kutilství zároveň způsobem, jak vyjádřit nespokojenost s nabídkou zboží a služeb související s přesvědčením: udělám si to sám, zkusím, jestli to dokážu udělat lépe, levněji.

„Většina lidí chce něco dělat proto, že má radost z tvorby, je to pro ně realizace,“ tvrdí Petr Gibas.

Změny se ukázaly. Starší generace kutila především proto, že něčeho nebyl dostatek, nic jiného  nezbývalo a to v ní přetrvává. A tak lidé vyššího věku šijí, pletou, opravují, budují, tvoří, protože jsou takto zvyklí a vyvolává to v nich dobrý pocit.

Mladí kutilové mají mnohdy jako motivaci to, že nejsou spokojeni s kvalitou současného zboží, vadí jim neekologická výroba, převážení věcí z jedné části světa na druhou, vykořisťování levné pracovní síly v rozvojových zemích. Mají pocit, že k lepšímu stavu světa přispějí tím, že si něco udělají sami, místo toho, aby si to nechali poslat z Číny.

Ale stejné je u všech generací to, že jim kutění, vlastnoruční výroba, dělá radost.

Pandemická doba propudila kutilské sklony i u lidí, kteří na ně dříve neměli čas. Výzkum agentury NMS Market Reseach ukázal, že se téměř dvě třetiny Čechů označují za kutily. Lidé v něm uváděli, že kdyby měli čas a prostor, rozhodně by se nějaké té vlastnoruční výrobě či opravám rádi věnovali. A právě doba, kdy kvůli pandemie nechodili do zaměstnání, v nich takové chutě a schopnosti podpořila.

V jedné pražské rodině dokonce došlo k hádce, protože se dva synové, kteří mají své rodiny a byty, v době lockdownu chtěli nastěhovat do dílny svého táty s tím, že si tam vlastnoručně vyrobí nábytek. Otec se nejdříve divil, pak se naštval, protože pro něj v dílně nebylo místo a on je zvyklý v ní trávit mnoho hodin času týdně, ať je pandemie nebo ne. Takzvaně zalézt do dílny je pro něj přirozené trávení části dne. Na druhé straně byl mile překvapen, že jeho dospělí synové, manažer a úředník,  o jejichž manuální zručnosti měl značné pochybnosti, nakonec opravdu vlastnoručně vyrobili pěkný stůl.

Podobných případů je hodně. V mnoha lidech jsou skryty schopnosti, o kterých oni sami tuší, ale někdy nemají celý život čas a příležitost, dát je najevo. Naopak pro někoho, se záliba v kutění stane tak významnou součástí života, že pak zapomíná, že život může mít i jiné podoby než hodiny strávené v dílně nebo u šicího stroje.

Každopádně nedávné události a následné průzkumy jednoznačně ukázaly, že Češi se právem mohou nadále označovat za národ kutilů a rozhodně si pod tím slovem není dobré představovat obstarožní strejce zalezlé v garážích a dílnách. Kutí se totiž napříč všemi generacemi.