Jde o téma, které je častým námětem internetových diskusí. Maminky si stěžují, že jejich mámy či tchyně vyjadřují větší náklonnost jednomu z vnoučat, přestože jich mají více.

V různých debatách se dají vyhledat například tyto nářky:

„Tchyně má radši vnoučata své dcery, jednoznačně jim dává přednost, před mými syny. Například jim stále říká, že jsou šikulky, zatímco mé syny nazývá zlobidly a straší je, že si pro ně přijde čert, což mě strašně štve, protože já děti zásadně nestraším.“

„V naší rodině je jasně znát žebříček oblíbenosti. Moje máma například běžně říká, ať přivezu na víkend Terezku a tváří se, jako by vůbec neměla brášku. Vnuk je pro ni vzduch, protože je živej, řádí, zatímco Terezka si s ní maluje.“

„Moje tchyně si například klade podmínku, že pohlídá pouze dva kusy, ne tři. Říká vnoučatům kusy. Manžel se směje, tvrdí, že to je její typický humor, ale mě to štve. Navíc mi tím nijak nepomáhá, když pohlídá dvě děti, když máme tři. Co s tím třetím, že?“

Může to být úsměvné, ale může to být i k vzteku. Většina rodičů je přesvědčena, že prarodiče musejí být z jejich potomků nadšení, svou náklonnost k nim nepřetržitě projevovat a rozdělovat naprosto stejnými díly. Když pojmou podezření, že tomu tak není, jsou rozčarováni.

Jenže to, že člověk cítí k někomu větší náklonnost, je naprosto přirozený jev a příbuzenské vztahy v tom moc změnit nemohou. Někdo je někomu zkrátka více sympatický, mají něco společného, cítí, že si rozumějí. Proč se tomu divit, když jde o příbuzenské vztahy?

„Bylo by ideální kdyby se v rodinách milovali všichni stejně navzájem, ale realitou je naopak nerovnost v citech a přístupu. Ale nedivme se, vždyť to se stává každému, že pro někoho má větší slabost a někdo je mu lhostejný,“ říká psycholožka Jana Kotalová.

„Vím, že si syn myslí, že mám vnuka raději než vnučku a několikrát mi říkal, že je to otřesné. Přiznávám, že to tak je, ale otřesné mi to nepřipadá,“ vypráví pětašedesátiletá Marcela. „Vnuk je prima kluk, občas se u mě jen tak zastaví a ptá se, jestli něco nepotřebuju. Naučil mě pracovat s počítačem, stará se o jeho údržbu. Dokonce mě párkrát doprovodil v noci z nějakých společenských akcí a z divadel, abych se nebála jít sama. To je pěkné, ne? Mám s ním o čem mluvit, zajímá se o kulturu, o knihy, podobně jako já. Vnučka se jen natáčí na mobil, pózuje před zrcadlem a moc se mnou nemluví. Nějak jsme nenašly společnou řeč. Neznamená to, že ji nemám ráda. Mám, vždyť je to moje krev, moje rodina. Jen je to tak, že s vnukem se bavíme, s ní mlčíme. Tak jí přece nebudu volat, ať přijde, nebudu jí říkat, ať si se mnou někam vyrazí, když cítím, že se jí nechce, že by to nebylo dobré,“ vysvětluje.

Jde o tak zajímavý jev, že ho před časem začali zkoumat vědci z univerzity v Cambridge. Není divu, v době, když se vědecky zkoumá prakticky vše, nemohl uniknout pozornosti. Došli k závěru, že za ním stojí geny. Ve vztahu prarodičů a vnoučat prý jde o totéž, jako když je nám sympatický cizí člověk, protože je nám něčím podobný. Třeba vypadá podobně, má stejné zájmy, podobný vkus, styl oblékání, způsob vyjadřování, podobný humor. Autoři výzkumu došli k závěru, že v tomto případě však velkou roli hraje rovněž DNA a to způsobuje, že babičky upřednosťnují dcery svých synů na úkor ostatních vnoučat. A to údajně proto, že babička a vnuk ze strany syna mají více společných genů, než babička a vnučka od dcery či syna.

Daleko srozumitelnější a možná, že i pravdivější vysvětlení však je prostý fakt, že si většinou bližší vztah vytvoří prarodiče s těmi vnoučaty, se kterými se vídají často.

„Jedna vnučka bydlí nedaleko. Vídáme se často, takže je jasné, že s ní sdílím její běžné starosti, radosti. Jako malá mi vyprávěla o kamarádech, pak se mi dokonce svěřila se svou první láskou, což neřekla ani své mámě. Druhá vnučka žije v Plzni. Když se vidíme, moc si nemáme co říct. Je to logické, moc o ní nevím, občas se propojíme přes počítač, ale to není ono samozřejmě. Takže ano, přiznávám, jedna vnučka je mi bližší, ale nevidím na tom nic špatného, tak se to prostě seběhlo,“ říká dvaasedmdesátiletá Jana z Ostravy.

„Preference jednoho z dětí se v rodinách objevuje často a týká se to prarodičů i rodičů. I rodiče si často uvědomují, že jedno z dětí mají radši. Jde o moment, kdy je důležité dbát na to, aby takzvaně odstrkované dítě tyto pocity neodkrylo, aby si nebylo vědomo, v jaké je pozici. Takové pochybnosti a pocity je jednoznačně třeba před dětmi skrývat,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.

Pokud někdo takový jev v rodině zažívá a trápí se jím, psychologové pro něj mají pozitivní vztaz. Často se totiž jedná o přechodné období. Vztahy se mění, vyvíjejí a klidně se může stát, že vnučka, kterou dříve babička spíše opomíjela, nakonec bude tou, která se o ni v případě stáří a nemoci postará, zatímco vnučky, které byly označovány za milované princezny někde zmizí a neprojeví o babičku zájem. A babička pak své preference přehodnotí.