Léto toho roku, kdy jsme sjížděli Lužnici, se vydařilo, Dny byly jako malované. Sluníčko opalovalo, voda chladila a ticho rušilo sem tam vodácké AHOJ. V době mého raného mládí nebyly řeky ještě tak přeplněné jako v současnosti a sjíždět vodu byly vždy ty nejhezčí prázdniny a poté dovolené. Ale zpět k mému vyprávění.

Přišel čas najít místo pro postavení stanů. Dojeli jsme k vytipované louce a vylodili se. Louku z jedné strany lemoval les a na druhé straně se otvíral krásný výhled do krajiny, kupodivu ani komáři se neženili. Bylo rozhodnuto zůstat. Trochu nás sice mátla posekaná tráva, ale odhrnout ji stranou nebyl žádný problém. Kočkování s trávou přerušil halasný pozdrav –„ AHOJ vodáci“, kterým nás oslovil zřejmě majitel louky, jehož jsme si předtím vůbec nevšimli. „Tráva vám asi překáží, co“ řekl vlídně a my horlivě přitakávali. „Možná bude dobré ji shrabat na kupky, aby vám tolik nevadila“ prohodil, sáhl za sebe do křoví a vytáhl patery hrábě. „Budete se střídat“ dodal ještě a předvedl nám, co budeme dělat. Nejprve s reptáním, které nám stejně nebylo nic platné, jsme se začali ohánět hráběmi daleko od sebe, abychom se nepomlátili, ale nakonec jsme se předháněli, čí kupka sena bude hezčí a kdo bude mít první hotovo na přidělené části louky. Vidina, že nebudeme muset louku opustit, nám dodávala sílu.

Notně znavení jsme postavili stany, přitáhli soušky na oheň, uvařili jídlo a u táboráku místo zpívání jsme klimbali. Nemohli jsme se dočkat, kdy už budeme vyhnáni od ohně do postele, vlastně do spacáku, což byl jev vskutku nevídaný!!! Ranní vstávání nebylo o moc lepší. Pomyšlení, že budeme balit a pojedeme dál, nás přímo děsilo. Bolelo nás všechno. Motali jsme se jeden přes druhého a snažili se probrat. Z ospalosti nás probudil opět halasný pozdrav hospodáře, který se najednou objevil a potutelně se usmíval. Na jeho dotaz, jak jsme se vyspali, jsme slušně odpověděli, dobře.  Při dalším dotazu, „a co rozcvička, už byla“?, jsme zpozorněli, ale stále ještě slušně, vrhajíce po sobě kradmé pohledy, odpověděli, „nebyla“. Ale na dotaz „nechcete si zaběhat“ jsme jednohlasně neslušně řvali néééééé. Nic platné, ranní běh se senem po louce nás neminul. Naše pracně shrabané seno jsme se zaťatými zuby rozhazovali zpátky na louku.

Toho dne byl na řece k vidění zajímavý úkaz. Lodě se pohybovaly sem a tam jenom ne vpřed, na nich se kymácely zoufalé postavičky usilovně se snažící udržet pádla v ruce. Ostatní lodě se nám raději obloukem vyhýbaly, netušíce, co od nás mohou očekávat. S odstupem času musím říct, že „seno na vodě“ byl pro nás nezapomenutelný zážitek.

Dodnes podezřívám majitele louky, že měl hrábě přepraveny pro tuto příležitost rok co rok.