Která z těch aktivit vás v současné době nejvíce baví?
Nemám žádné preference. Baví mě všechno, baví mě život a vše, co s ním souvisí.

Tak já se nejdříve zeptám na to malování. Už téměř dva roky malujete kamínky pro radost a rozmisťujete je různě po Česku. Malovala jste i kamínky pro uctění památky obětem covidu. Jak vás to napadlo a kam nebo komu kamínky dáváte?
Ke kamínkům jsem se dostala úplně náhodou, když mě kamarádka na facebooku lákala do skupiny Kamínky. Symbolicky občas namaluju černý kamínek s hořící svíčkou. Abych uctila památku všech obětí covidu, musela bych namalovat těch kamínků přes třicet tisíc. Stejné jsem namalovala i obětem loňského nejtragičtějšího bohumínského požáru. Kamínky nechávám na různých místech většinou u nás v Bohumíně, hlavně v parcích, na náměstích, u dětských hřišť... A při cestování mám vždy batoh o něco těžší, protože táhnu namalované kamínky a pokládám k sochám, kašnám, nechávám na lavičce nebo jen tak v trávě. A když jedu někam na delší dobu, přibalím barvičky a maluju přímo na místě. 

Malování vás rozhodně pohltilo, navštěvovala jste i kurz malování. Opravdu se to dá naučit? Řekl bych, že člověk musí mít aspoň trochu výtvarný cit a prostorové vidění…
Kurz malování jsem absolvovala při studiu Univerzity třetího věku, malovali jsme v opravdovém ateliéru a kurz byl zakončen slavnostní vernisáží. Vyučující mne chválil, že prý mám talent, ale žádný malíř nejsem, ani kurz ze mě neudělal Slavíčka, Ladu či Muchu...

Ale teď po kurzu byste si mohla ilustrovat své knížky, čímž se dostávám k další vaší aktivitě, ke psaní...
Knížek jsem napsala už několik. Prvotinu "Kdo má židli, bydlí" mi ilustrovaly děti ze školky. Knížka "Léto s permoníkem" je o vnoučkovi Matějovi, který u nás tráví prázdniny a samozřejmě jsem chtěla, aby ji ilustroval on, ale nepochodila jsem. Tak jsem vzala černý fix a malůvky k příběhům načmárala sama. Vydávání knížek vůbec není levné a už vůbec to není na výdělek, protože hodně knížek rozdám zdarma. Proto jsem knížku "O Mýdlence" dala jen v elektronické podobě na Google knihy. Četla jsem ji dětem ve školce a děti pak malovaly, co si z knížky pamatovaly. Učitelkám se příběhy a obrázky dětí moc líbily a rozhodly, že knížku společnými silami vydáme. Děti odcházející do školy ji pak dostaly dárkem na památku.

Před měsícem jsem byla číst dětem ve školní družině. Ukázala jsem knížku a hlásí se holčička, že ona namalovala tu vílu na obálce knihy. K mému překvapení polovina dětí se začala hlásit, že knížku O Mýdlence taky znají a že ji doma mají a že si ji samy čtou. Ó, jak dojemné, málem mi vyhrkly slzy, že se potkávám po třech letech se svými malými posluchači a ilustrátory.

Pokud vím, čtete také seniorům...
V domově pro seniory jsem četla na pokračování své knížky a po hodině čtení vždy byla odměněna potleskem, což samozřejmě potěší.

Co dalšího děláte pro lidi v domovech důchodců? Vím, že váš seniorský klub v Bohumíně hodně pomáhal i v době pandemie…
Ano, už od loňského dubna členky našeho seniorklubu píší pohlednice, které předáváme klientům. Měsíčně je jich kolem sto třiceti a navíc ještě dostávají pohlednici s přáním ti, kteří v tom měsíci mají narozeniny. Seniorské pletařky taky pletou ponožky a senioři z domovů je dostávají k Vánocům. Já nepletu, tak já jsem jim k Vánocům namalovala kamínky a zaměstnancům propisky. 

Takže když to shrnu, píšete, malujete, pomáháte starým lidem. Umíte si udělat čas pro sebe a pro svého manžela? 
Umím si udělat i čas na sebe, konečně už zase chodím jednou týdně plavat, jednou za měsíc do solné jeskyně, pravidelně chodím na pedikúru a manikúru, ke kadeřnici. A od září zas půjdu do cvičení a budu pokračovat ve studiu Univerzity třetího věku, které bylo na rok přerušeno. Ráda luštím křížovky a ještě raději je sama sestavuji. Taky už se těším na divadelní studio, letos jsme si ho užili pouze jako distanční výuku. I na přátele si udělám čas a hraju s nimi scrabble. Též už se snad znovu rozjede literární klub v knihovně v Karviné a samozřejmě se snažím nechybět na žádné akci našeho seniorklubu. A samozřejmě nezapomínám ani na manžela. Zajdeme si spolu na procházku, projedeme se na kole nebo navštívíme nějakou akci kulturního spolku Maryška, kde jsme se spolu před osmnácti léty potkali poprvé. 

Na manžela se ptám záměrně. Vy jste se totiž před dvěma lety vdávala. Vzala jste si muže, se kterým jste dlouho žila. Kde se vzalo rozhodnutí uspořádat svatbu a změnila svatba něco ve vašem vztahu?
Celých patnáct let jsem čekala, že mne můj přítel požádá o ruku. Neudělal to, tak jsem ho o ruku požádala já! (smích). Žádnou velkou změnu nepociťuji, mám snubní prstýnek, přidáno druhé příjmení a album krásných svatebních fotek. Každý vztah je o vzájemné toleranci a Dimko je nekonfliktní pohodář. Byl do padesáti let sám, tak se umí postavit ke každé domácí práci. Umyje okna, nakupuje, rád vaří a někdy pustí k plotně i mne.

Váš manžel má kořeny v Řecku. Jezdíte tam za rodinou?
Kořeny sice Dimi v Řecku má, ale jeho rodiče sem přišli jako mladí, tady se v řecké komunitě našli, vzali a všech pět dětí se narodilo v Česku a svůj domov mají už dlouho zde. V Řecku Dimko před lety několikrát byl, dokonce navštívil i vesnici prarodičů, které vlastně nepoznal. Cestování ho ale netáhne a nerad vytahuje paty z domova. Takže cestuji já a manžel doma hlídá rodinný krb. 

Jak budete trávit letošní léto?
Určitě aktivně. Už mám certifikát o očkování, tak můžu cestovat. Nejdříve dva týdny v Chorvatsku. Pak víkend s kamarádkou v Praze a na zpáteční cestě si přivezu vnuka Matěje, který tu bude tři srpnové týdny a už se na něj hlavně těší Dimko, dle slov Matěje ten nejúžasnější dědeček. Potom týden se seniorským klubem ve Spáleném Poříčí a ještě první týden v září tábor pro seniory na Horní Bečvě, kam už po několikáté jedu jako vedoucí. A bude po létě.