Můj táta už mnoho let nežije, ale vzpomněl jsem si na jeho větu: „Když ti vítr odnese krov, tak to využij k tomu, abys přistavil další patro!“ On to myslel obrazně, ale proč by to tedy nemělo platit i reálně?

09:18 Já jsem pracovala na OLZPU.

Nejen hlídat vychcánky ale ještě rabující spoluobčany. Těm bych bez milosti při nejmenším ruce zlámala.

Já si myslím, že těžko má někdo z obyvatel postižených vesnic čas a náladu na nějaké rozebírání pocitů - budou masově volat o psychologickou pomoc nebo vezmou raději lopatu a půjdou uklízet? I redaktoři TV se vyptávají na pocity (je to asi jako: Pane Abrháme, zemřela vám žena Libuška, jaký máte pocit?) - být dotazovaným, tak takového redaktora kopnu do holeňe ... Lidé ze zasažených vesnic potřebují pomoc s odklízením sutin a následně s výstavbou zničených domů, takže pilné ruce a peníze ... "Psychologicky" je hodně podrží, že v tom nejsou sami a že se jim pomoci dostane - teď od záchranných složek, od dobrovolníků a pak hlavně od státu ...

(1) Ta záměna z Ježkové za Liškovou byla záměrná (ona to určitě pochopila), protože tehdy došlo k našemu prvnímu střetu, kdy se do toho zamíchal i pan Zelenka. Já jsem totiž parafrázoval něčí přirovnání z pléna, když někdo prohlásil, že každá Liška si chválí svůj ocas (také by šlo říct, že si každý obchodník chválí své zboží) tím, že to samé dělá i paní Ježková, která si chválí svoje bodliny. Protože i ona obhajovala tehdy svůj bezdětný život a já zase ten plný dětí. Tedy naprosto neškodný slovní obrat, ale ti dva z literárního obýváku z toho udělali urážku mezinárodního kalibru a musel jsem se jim několikrát za to „nic“ omlouvat. Tedy vůbec není paní Ježková taková, jak tvrdíte paní Mertová, že by něco přehlédla – naopak, pěkně se mne tady snažili hned v začátcích ponížit – vykopat a dát najevo svou smyšlenou nadřazenost a jasně, že se hned celá její parta k nim přidala – jak je tady v té drbárně zvykem. Dodnes nevím, co na tom bylo tak urážlivé (snad že ona nemohla mít děti – ale za to já nemohl a ani jsem to nemohl vědět – a ona musela vědět, že já to nemohu vědět) , ale vybavilo se mi to nyní, když mne paní Ježková prohlásila za nedostatečně empatického. Vždyť to z toho textu není vůbec patrné?Vždyť už z mých povídek jí musí být přece jasné, že je to přesně naopak – a tak v tom vidím jen zlý úmysl. Tuším proč, ale nechám si to pro sebe – chytří to určitě také vědí. (2) Nepsal jsem, že jsem dělal likvidátora přečtěte si to znovu a pozorně. Jen jednou jsem po záplavách byl pomáhat s likvidacemi a musel jsem s tím skončit – to neštěstí jsem nemohl snášet. Pracoval jsem jak na Oblastním závodě pro Středočeský kraj (Ale i v době, kdy byla Praha a Středočeský kraj společná), tak pak i na centrále – tedy dříve na Generálním ředitelství a vždy v hospodářské správě a investicích. A Vy jste pracovala kde, paní Mertová?

Byla to ne paní Lišková ale Ježková...to jen na vysvětlení.

Dobrý den, pane Vrbo. Zaujala mne vaše informace, že jste pracoval jako likvidátor v pojišťovně - vzhledem k vašemu věku to musela být Česká. Tak to jsme kolegové. Snažím se vás vybavit, byl jste na centrále, nebo na pobočce? K níže uvedenému se nevyjadřuji, dotyčná to jistě přejde s nadhledem, jak ji znám...

Protože se mně paní Lišková neomluvila za takovou urážku a sama je tak přecitlivělá na svou osobu (jinak bych se na to vy …..), tak pokládám za důležité lidem vysvětlit, o čem jsem psal a jak jsem to myslel ještě jasněji, aby nebylo pochyb, že jsem také citlivý člověk, protože na tom si já také zakládám. Já jsem právě až dost citlivý a proto jsem napsal (zpočátku tedy i ironicky – když už to nešlo v dané situaci vtipně), že já, ale i mnozí jiní by měli být toho pobytu v místě katastrofy ušetřeni, když si to budou přát. Na rozdíl od paní Liškové jsem vystřídal dost zaměstnání a různých prostředí a nestrávil jsem život někde v akademii ve skleníku, ale v reálném životě a tak znám i z té pojišťovny o lidském neštěstí mnoho příběhů. A dokonce, když nastaly hromadné katastrofy (vichřice, povodně) tak do terénu šli pracovat lidé z pojišťovny i ti, co nebyli likvidátory – ale po základním kurzu i mnozí další pracovníci z jiných profesí, a to v dobách, kdy jsme žádné počítače a ani mobilní telefony neměli a zázrak tehdejší techniky – kapesní kalkulačky velikosti a váhy malé žehličky. Jen desky – propisovačky a formuláře na hlášení škod a elán. A tak vím, že to prostředí je tak psychicky náročné, že ani nebylo v silách všech, aby v něm působili, byť jen na omezenou dobu, protože z toho pak mohli být celoživotně postiženi a to nyní mluvím o zaměstnancích pojišťovny. A to samé ještě v horší formě platí o lidech, kterým třeba spadl – nebo doslova odplaval barák, nebo tam dokonce ztratili někoho z blízkých. A proto, právě že tyto zkušenosti mám i osobní, jsem uvedl, že bych já v takovém případě, kdybych se stal objetí takové katastrofy, že bych to místo opustil. Stejně jako to udělali i jiní lidé v podobné situaci – v tom nespatřuji nic asociálního – je to normální a lidské. Když mne něco bolí, tak si tu bolest nebudu způsobovat. Co bych tam já starý děda ve věku 70 let s cukrovkou a s hypertenzí a spoustou dalších neduhů asi dělal? Asi tolik, co váš pan kolega po dvou infarktech? A co by tam dělali všichni, kteří jsou na tom podobně? Paní Lišková to ovšem lišácky otočila a napadla mne, že mi chybí empatie a dokonce to hanebně převekslovala na to, že jsem snad nechtěl nějak finančně na poškozené přispět a že ona – příkladná to občanka – na rozdíl ode mne, už touto dobou odesílá kamsi peníze. O ničem takovém ale nebyla v mém psaní ani zmínka. Ne, tak to není, jak se mi snažila paní Lišková vylíčit - očernit, ono je to právě naopak, doufám že jste to už nyní všichni pochopili, hlavně vy tam na tom literárním kanapi i s tou čubou.:)

Kdo nezažil podobnou tragédii tak ten nepochopí. Opět jsem si chtě nechtě vzpomněla na rok 2002. Ano, patřili jsme s manželem mezi ty, kterým voda vzala domov.

Paní Ježková, kdyby mi to napsal někdo jiný, tak bych si mohl myslet, že už nerozumí psanému textu. Já psal o fyzické přítomnosti na místě, ne o finančních příspěvcích a solidaritě. Tak si to doufám přečtete znovu a omluvíte se.

Velmi užitečný článek. Zdá se, že pan Vrba postrádá empatii a smysl pro vzájemnou pomoc. Peníze pošlu zítra Diecézní charitě.

Pane Čepelka 14:36 a z jakého důvodu, z jaké povinnosti by měl ten jedinec postižený katastrofou ještě nějak trpět na místě, proč by si nemohl odjet, kam je mu libo, když je dobře pojištěný u nějaké pojišťovny a navíc dostane i podporu od státu? Tak stačí, aby si něco připlatil (nebo jeho příbuzní) a určitě se o něj malé stavební firmy porvou, aby mu to profesionálně opravily. Tak to bylo přece o povodních, že na místě zůstal někdo z mladších z rodiny a staří dědové a babičky odešli na tu nezbytnou dobu do měst nebo jim obce poskytly dlouhodobé ubytování. A že se pak místní ještě skoro porvali mezi sebou, kdo dostal více a kdo méně, to je také pravda. Když chcete postiženým přispět jen za tu cenu, že je tam chcete na místě vidět trpět, tak to já bych bych jim přál i tu dovolenou v Jugošce. To jim raději tedy nic neposílejte, pokud byste jim to záviděl!

No – z velké části to byla ve 14:15 ironie, ale možná, že by mně psychologové rozuměli a schválili ten postup. Lidé jsou totiž různí a pro některé by bylo opravdu dobré, kdyby to místo katastrofy mohli opustit a vrátit se už do toho opraveného. Když je někomu 70 a je nemocný, tak na místě není nic platný a jen je starostí pro druhé. Já bych zrovna k takovým asi patřil, nebo by se vám líbilo, kdybych z toho dostal infarkt – no k té situaci by se to asi lépe hodilo, média by o tom určitě procítěně informovala, než že bych někam odjel a na to špatné zapomněl, ale i to je přeci řešení. Na Bahamy bych asi neměl, ale někam na Sázavu ke kamarádovi – to ano. :)

V roce 2005 prolétlo naší veesničkou menší tornádo,hukot se blížil z polí,jako když startuje letadlo.Během 10 vteřin prolétlo a bylo po všem,jen spoušť zůstala.Každý dům měl větší nebo menší poškození.Naštěstí to nikoho nestálo život.Dovedu se proto vcítit do mysli těchto lidí,jen bezmoc a čekání co bude.Ale vše dopadne dobře, jen na to nikdy nezapomenou.

Kdybych byla v té lokalitě, ráda bych pomohla. Člověk totiž při pomoci druhým přestává být sám pro sebe středem Vesmíru. I když to bylo náročné, ráda vzpomínám na naši pracovní solidaritu při vyklízení a záchraně dokumentace ve Vojenském ústředním archivu na Invalidovně po povodni 2002.

Článek vynikající, užitečný. Jen je mi smutno z toho, že se musí psát články, musí být nějaké nadace, aby lidé věděli, jak se mají chovat. Opravdu jsme už tak zdegenerovaní, že nevíme, jak se chovat? Ti lidé to nemají lehké, a takové rozmazávání události, bolesti toho druhého mi připadá spíš kontraproduktivní. Nebylo by lepší vzít nějaké nářadí a jít pomoci? To se zase budou mít novináři o čem bavit, nimrat se v bolesti jiných lidí...

Já jsem si samozřejmě vybavila náhlý příchod zemětřesení v září 2019 v Drači v Albánii. Bylo to, především psychicky, dost hrozné, a přesto s touto nečekanou katastrofou u nás nesrovnatelné. Tím, že lidé, kteří to absolvují, z toho zdánlivě beze všeho vyváznou, to zdaleka nekončí. I za několik měsíců může dojít k tzv. posttraumatické poruše, šoku, který pak tvoří obavy, které se spojují s novými a novými událostmi a hlavně myšlenkami, které se postupně rozrůstají do obecné roviny. Tak může vzniknout obava ze všeho. Kdo nezažil, nepochopí. Prosím, buďme všichni hodně ohleduplní, přející a uvědomme si, že nejsme všemocní.

Vrbo, Vrbo, ještěže to je jen Vaše fantazie! Věřte tomu, že Moraváci nemají touhu klábosit na Bahamách s Koženým, přijít do hotového by je určitě netěšilo. Ba naopak mají v sobě soudružnost, nebudou sedět s rukama v klíně a společnými silami budou den po dni sami odstraňovat následky. S dobrovolnými pomocníky se sice teď přetrhl pytel, ale za měsíc zdaleka nebude hotovo a pomocníků bude ubývat, novináři už se nebudou mít nač ptát a najdou si jinou senzaci.

Ale pane Vrbo, to jste tak vážně nemyslel, že byste to udělal, i kdybyste mohl. Když se teď chystám poslat svůj příspěvek, neumím si představit, že někteří z postižených si právě letí na Bahamy. Snad takové věci ani nepište.

Tak velkou katastrofu jsme tu v Česku mnoho let neměli. Všímám si obrovské vlny solidarity, skutečné tsunami. Hodinu od hodiny se sbírková konta zvyšují o deset mil. korun. Jistě se zapojí i podvodníci s falešnými účty, ale ty seriozní snadno poznáte - vlastníkem jsou Diecézní charita Brno, ADRA, Červený kříž, Člověk v tísni a další podobné, které znáte z jejich činnosti. Vím, že tu jsme skoro všichni "důchodci" - No ale když nám díky vládě nenadále přistávají v peněžence stovky , aniž jsme to předem vyžadovali, tak proč je neposlat dál, že? Tomu, kdo je hrozně moc potřebuje, protože nemá ani střechu nad hlavou, jen zničený majetek.

Kdyby mne taková pohroma postihla a měl bych jen materiální škody, tak bych ocenil, kdyby tady byla organizace – asi nějaká pojišťovna, která by to dala všechno v rámci mého pojištění do pořádku a já bych se třeba mezi tím flákal někde s Koženým na Bahamách a diskutoval bych s ním o kupónovce a přijel bych, až by to bylo hotovo. Už jsou mně protivné i ty otázky „novinářů“ typu: „Jak moc vás bolí ty pohledy na tu zkázu, kdy je všechno zničené, co jste léta budoval?“ To se vžy dívám, zda nezahlédnu v jejich rukách solničku, aby mohli ještě něco do ran přisypat. :)

Tak toto je jistě velmi užitečný článek zejména pro ty, kdo byl touto katastrofou zasaženi, ale také pro ty, kteří chtějí pomoci a není jim jedno, co se stalo.