Ve svých “pozdních” letech se postupně stávám odbornicí na hmyzí říši. Nechtěně a z donucení. Dřív na to jaksi nebyl čas a abych řekla pravdu, ani mne to nenapadlo, byly jiné starosti. Jako městské dítě jsem se setkávala maximálně s mouchami či komáry a samozřejmě někdy motýly. A jednou jsem přinesla ze školy vši. O moc víc toho nebylo. A tak to teď doháním a aby mí vnoučci nebyli podobně zaostalí jako já, poučuju je posíláním svých fotek přes telefon s patřičným slovním doprovodem, o co jde. Vítá to však evidentně pouze vnuk, který sbírá a podrobuje zkoumání všechno, co kde najde. Vnučky bývají obvykle zhnuseny. Jim stačí, aby kolem nich proletěla moucha a už ječí. Takže budu muset v této oblasti trochu přitvrdit. 

Včera třeba jsem měla tu čest poprvé ve svých letech spatřit cvrčka. Fascinoval mne. Bylo to podobné, jako když jsem v jednom ze svých článků popisovala krtka, který k mému úžasu neměl kalhotky. Cvrček zas neměl housličky, a jak pravila má dcera po spatření jeho fotky, není to teda “žádnej krasavec”. 

Nejdřív jsem myslela, že je na našich schodech po smrti, ale když jsem ho chtěla vyfotit, vyvedl mne z omylu. Byl pěkně čilý a já, jak jsem ho chtěla zachytit na video, skončila málem po hlavě v tújích.

Potom začal zřejmě protestovat za to, že jsem ho honila, a urputně a hlasitě cvrkal v tújích, seč mohl, a to až do večera. Možná mi nadával. 

Uondána z honění cvrčka jsem usedla v obýváku a zjistila, že v mezičase mi tam otevřenými dveřmi vlítl sršeň. Vyzbrojena plácačkou jsem pro změnu začala honit zas jeho. Musela jsem jít po zvuku vrčení a doslova ho vyšťárat zpoza gauče. Manžel mne vystřídal, že to zvládne líp, a plácačkou ho odpinkl kamsi, kde zmlkl (teda ten sršeň). Tak to byl průšvih. Nevědět, kde omráčen leží a může kdykoliv zaútočit. Převzala jsem plácačku, hledala a našla. A to prosím schovaného v křesle za mým polštářkem! Stačilo si sednout a dostala jsem to! Od sršně jsem teda ještě ďobnutá nebyla a ani o to nestojím. Přimáčkla jsem ho plácačkou k polštářku a vynesla ven. Odletěl kamsi a doufám,že ho už takhle zblízka nepotkám. Při té honičce jsem teda vůbec neměla myšlenku ho vyfotit, i když by stál za to. Byl totiž OBROVSKÝ, byl to snad supersršeň! 

Vloni jsem  zažila  dobrodružství  pro změnu s neškodným slepýšem. Taky  nebyl  ledajaký, měl  minimálně půl  metru a vyhříval se u jednoho z mých záhonů. Zatrnulo mi, i když je to prý spíš ještěrka, vypadá jako had a hady nesnáším.Toho se mi podařilo natočit, když se vymrštil a těmi hadími pohyby mi prchal opět do zmiňovaných tújí. To by mne teda fakt zajímalo, co všechno se mi tam ještě v nich schovává...