Když má člověk nějaký smutek, a že jsem si ho už také hodně užil, tak si nesmí myslet, že je povinností všech lidí se s ním v tom smutku utápět. To samozřejmě může tak trochu očekávat od blízkých příbuzných nebo přátel, kteří tu situaci znají dopodrobna, ale i ti by měli po kapkách takovému člověku dávat naději na lepší časy a uvádět ho zpátky do světa.

Ale jsou situace, kdy to srazí na kolena všechny. A to se pak ten smutný člověk má sebe ptát: „Jak mi to pomohlo, udělalo mi to nějakou radost, že je kolem mne více smutných lidí, jsem nyní méně smutný, když je nás takových víc?“ Ano – jsou lidé, kteří mají radost z toho, že i sousedovi chcípla koza, když už nežije ta jeho. Miluji lidi, kteří se dokáží radovat z radosti těch druhých, i když jim je špatně. To je jediné správné příživnictví! Ti to mají ale v povaze – v genech.

A pak jsou zde i výjimeční lidé, kteří jsou nějak trvale postiženi, a oni přesto rozdávají optimismus a sílu těm všem okolo – zdravým i nemocným. Viz zde.