První byl po zemřelé paní z Liberce. Moje rodina byla trochu zaskočena, že si raději neužívám volnosti, a taky měla obavy, že budu mít se starým a nemocným psem starosti. U dočasky se za mne přimlouvala kamarádka Eva. Zviklala mne vzdálenost i námitky dětí. Obrátila jsem se na nejbližší dočasku u Písku. Mohla bych se snáze s pejskem seznámit. Adámek, nechtěný tuláček, pochroumané pudlinky z množírny a další a další mnou žádaní chudáčci byli k mání jen do domečku se zahrádkou, ne do paneláku, a nejraději k druhému pejskovi. Asi i můj věk byl překážkou.

To se opakovalo 24 krát! Až v květnu na mé narozeniny mi poslali z Psího štěstí za Prahou fotku rezaté feničky. A chtěli fotky našich už nežijících pudlíků. Poslala jsem obrázky hýčkaných psů Filipa a Vendy - všude s námi, na horách v lázních, u vánočního stolu... A to zabralo. Za tři dny jsem si už domů vezla Elišku. Děti slíbily, kdyby něco... Líbila se všem. Čerstvě kastrovaná 5-7 let stará mamina, s deseti vytrhanými zuby, která jen v kleci rodila roztomilá štěňátka. Ani jméno neměla. Říkám jí Eliška, Lištička, Bezzubka a Upírka.

Nejprve to byl ustrašený bojínek. Nic neznala. Ale brzy pochopila, že fuj se dělá venku a mističku s jídlem jí nikdo nevezme. Učila se chodit na vodítku s dvojím jištěním, protože bojínek je útěkář. Lekne se a uteče. Něco bouchne, přikrčí se k zemi. Učila se rychle, do výtahu, po schodech, seznamovala se s lidmi a pejsky. Hodně se naučila od kamarádky psa. Jak se napít z potůčku,víčka lahve, jak hledat  pamlsek v čmuchacím koberečku, běhat radostná kolečka a chytat míček. Velmi ke mně přilnula a hlídá si mě, chodí spolehlivě na volno a na přivolání přiběhne. Teta z dočasky by ji nepoznala. Je sebevědomá, už si nenechá nic líbit a na otravy zavrčí i zaštěká. Prostě žije jako ostatní pejskové, kteří jsou v rodině od štěněte.