Pod třešní sedává v podvečer, už pár dní v tomto čase, soused a z celého hrdla pěje staré odrhovačky a dokonce i operní árie. No což, je jaro – čas pěvců.

Cože, vy mi nevěříte? A dobře děláte. Třešeň v zahradě sousedi opravdu mají, ale soused pod ní nesedává. Je již pár let po smrti, a jestli pěje písně, tak jsou to písně z andělského kůru. Byl to moc šikovný a ochotný klempíř, nevím, jestli uměl zpívat, ale zato jeho ruce mu měli pozlatit. A to mi věřte!

Jaro, čas pěvců patří úplně jiným písničkářům. Ozývají se ze všech stran a melodie se mísí v krásný ptačí koncert. Nejvíce vyzpěvují po ránu, v tichu nadcházejícího dne je slyšet nejdříve nesmělé písknutí z keřů nebo z koruny stromů. K tomu prvnímu, tak trochu nesmělému, se přidá kos, zvonivým hláskem mu sekunduje červenka a drozd, ten začne zpívat z plných plic. Avšak všechny je překřičí střízlík. Hrdélka desítek ptáků rozezvučí den svými písničkami. Budníčci, sýkorky, lejsci, naříkavě se přidá krutihlav a melancholicky se ozývá žluna šedá…

A já poslouchám, zklidňuji mysl a lovím nějaký ten záběr objektivem svého fotoaparátu. Letošní studený duben přeje pozorování ptáků. Větve stromů a keřů jsou obnažené bez listí, a tak mohu jen žasnout, co všechno se tady u nás najde. Nikdy dříve jsem neviděla lejsky, budníčky … Někdy se ptáček jen mihne a já nestačím ani pořádně zaostřit.  

Večer, když utichá den, může ptačí koncert začít nanovo, ale je takový zklidňující, tiší se až do šepotu. Jen  tu a tam se ozve ostřejší tón a nebo kukání kukačky, která se k nám právě vrátila.

Hlasy ptáků vám, bohužel, přiblížit nedokážu, ale ukáži vám alespoň mé foto úlovky. Pojďte se mnou na další lovy beze zbraní.