Jedna z mých bývalých kolegyň je nadšená divadelnice. Nehraje v profesionálních souborech, soustřeďuje se na děti, puberťáky a studenty. Amatérsky hrají divadlo. Tu díla, která již někdo napsal, tu si něco někdo vymyslí, tu někdo něco někde pochytí, zpracuje, přidá, odebere.

V jednom kalendářním roce se tato skupina rozhodla uspořádat několik večerů na počest dnů zasvěcených různým činnostem, aktivitám, zvyklostem. Tak například, Den Země oslavili přednášením básniček s danou tématikou, zpívali písničky o stromech, loukách, lesích, květinách a divákům ke vstupence přidali sáček s hlínou.

V dubnu nevynechali Světový den hlasu. V divadelním sále to hučelo jako ve včelím úlu, každý se mohl zapojit sílou, jakou se mu zachtělo. Organizátoři si uvědomili, že po různých hlasových cvičeních bude každého škrábat v krku, proto ke vstupence přidali hašlerky.

K 1. květnu nastudovali Máchův Máj, zazpívali několik zhudebněných slok, připojili milostné verše a opět divákům přidali dárek – větvičku břízy ozdobenou červenými čokoládovými srdíčky.

Soubor má moje sympatie proto, že doslova ignoruje svátek Valentýna i Halloween a mladým hlavám připomíná naše slovanské tradice. Proto na začátku listopadu pozvali svoje příznivce na večer věnovaný svátku zesnulých, dušičkám. Atmosféru dokreslovaly svíčky, květiny, tklivé melodie, básně vzpomínající na naše předky. A co ke vstupenkám dostali diváci? Rakvičku a věneček.