Byl první svátek vánoční, jak se všeobecně říká, Boží hod, tedy na datum 25.12.1960. Už ráno jsem vstával při budíčku celý natěšený, protože dnes mají přijet naši. Přijedou oba, maminka i táta. Opravdu jsem se na ně těšil. Žádanku o vycházku jsem si podal včas s tím, že jsem žádal nejen Červenou Vodu, ale i Králíky, protože tam jsem jim zajistil ubytování v hotelu, přímo na náměstí. Když jsem to objednával, tak mě pokojská zavedla do toho pokoje, a docela se mně to líbilo. Pokoj s koupelnou, myslím, že i rádio tam bylo. Nástup jsem dojednal na 17-tou hodinu.

Nemohl jsem se dočkat. Pořád jsem se chodil koukat, jestli už nepřijel motorák. Z nádvoří totiž drátěným plotem bylo vidět přímo nádraží, no nádražíčko Moravský Karlov. Já vím, hovořím o Červené Vodě a teď najednou Moravský Karlov.  Moravský Karlov byla taková osada, patřila k Červené Vodě, kousek dál, asi 2 km cestou podél kasáren dozadu. Bylo to jen pár baráčků.

Konečně je vidím. Už vystupují a spolu s ostatními rodiči jdou ke kasárnám. Čekám na ně na bráně. Přivítání bylo plné objetí. Služba odvádí rodiče, a nejen moje, na budovu, kde je společenská místnost. Jdu s nimi. Máme si co povídat. Asi za hodinu, nebo za dvě, musím odejít na oběd. Vycházky jsou až od 14 hodin a do té doby se musíme dát do „pucu“. Propustku mám do 22 hodin. Jdeme z kasáren. Když jim říkám, kde jsou ubytováni, otci se to nelíbí, protože by museli odjet už po 20. hodině a ráno zase zpět vlakem, a tak říká, že něco seženeme tady. Pokoje ve všech hospodách jsou obsazené. Docela mě to mrzí. V hotelu v Králíkách to bylo pěkné a mámě by se to určitě líbilo. Holt, táta měl vždycky svoji hlavu !! Nakonec sehnali nocleh u nějakých Rumunů, kousek od kasáren. Seděli jsme v hospodě nedaleko kasáren, kde seděla většina vojáků s rodiči. U stolu s námi seděl nějaký místní chlap, táta se s ním dal do hovoru a nadhodil, že nemají kde spát, poručil mu panáka a on je pozval k nim. Mámě se to nelíbilo, ale co mohla dělat.

Byla to taková malá místnost, vymalovaná celá modře, manželská postel, pruhované povlaky na peřinách. V místnosti se netopilo. Snad tam nebyla ani kamna. Tátovi to nevadilo. “To vydržíme, maminko“. No vydrželi, ale vím, že máma říkala, že ráno si ani zuby vyčistit nemohla a pořádně umýt. No, holt náš táta, co si jednou vzal do hlavy, to mu nikdo nevymluvil. Druhý den jsem už vycházku neměl a museli jsme být na společenské místnosti v kasárnách.

Nachýlila se hodina odjezdu, už se setmělo a nějak po 17. hodině naši vláčkem odjeli domů. Zbyl mně po nich balíček s nějakou tou klobáskou, bramborovým salátem, štrúdlem, půlkou vánočky a cukrovím, nějaké to jablíčko a samozřejmě čisté prádlo včetně teplých ponožek. Tak takové byly moje první vánoce na vojně.