Marta s Petrem stále bydleli v rodinném domku společně s Lenkou a Sofií. Návrat do Martina bytu tak trochu mlčky odkládali, i když se na něm původně oba dohodli. Petr se tady prokazatelně cítil dobře a Marta se pragmaticky přizpůsobila. Vlastně i jí dělalo dobře vidět kolem sebe spokojené lidi. A Petrova dcera Lenka teď viditelně spokojená byla, i když se její pracovní tempo nezpomalilo a v nemocnici stále pracovala pod velkým psychickým tlakem. Vliv na její pohodu měl hlavně její nový přítel Martin, se kterým teď trávila většinu volného času. Přicházel skoro denně v době, kdy se Lenka vracela z práce, pokud bylo ještě světlo, vyráželi společně se Sofií ven, aby byli na čerstvém vzduchu. A vraceli se k večeři, kterou většinou připravovala Marta. Martin si rozuměl výborně se Sofií, i ta se na něj každý den těšila. Uměl si s ní povídat, pohrát si. Dokonce spolu často zpívali a učil ji hrát na dětskou flétnu. Martinovi se dokonce podařilo okouzlit i Martu, které občas pomáhal v kuchyni. Marta zjistila, že je to nejen slušný a dobře vychovaný mladý muž, ale že umí i dobře vařit. A tak mu po dohodě občas přípravu večeře přenechala. I jí samotné pak lépe chutnalo a hlavně neměla ten určující pocit, že večeře musí připravovat vždycky jen ona sama. Lence takového partnera ze srdce přála. Ale myšlenky jí často sklouzly k Liborovi. Podařilo se mu už vyrovnat s tím, co mu řekla Jana?

Volno, které Marta získala, když dočasně uzavřela svou firmu kvůli covidu, si skoro neuvědomovala. Odpočívat moc neuměla, lenošit už vůbec ne. I když si někdy v mizivých chvilkách uvědomovala, že by jí to aspoň občas prospělo. Byla prostě někde uvnitř naprogramovaná jinak. Teď se zabývala zejména tím, jak znovu uvést firmu do chodu. Bylo jí jasné, že si její firma nemůže dovolit delší výpadek v poskytování svých služeb. Navíc v době, kdy je po nich slušná poptávka.

Ale než znovu firma začne fungovat, musí mít všechno předem dobře promyšlené a zorganizované. Zatím má většina jejích zaměstnanců, kteří covidem onemocněli, lehčí průběh nemoci. Dá se tedy předpokládat, že se po několika dnech budou moci vrátit do práce. Ti, co dosud neonemocněli a jsou nyní na překážkách v práci, jsou z jejího pohledu teď zranitelnější. Když se jich zeptala, zda budou ochotni chodit po znovuotevření firmy na testy, všichni souhlasili. I oni věděli, že bude pro všechny lepší, když firma znovu začne fungovat. Za jakýchkoliv bezpečnostních opatření. Společně s Petrem se pokusili navrhnout nové pracovní skupiny. S tím, že chtěli oddělit ty, co již covid prodělali, od ostatních. A zároveň zvažovali v jakém horizontu se konkrétní zaměstnanci budou moci vrátit do práce. Každá skupina by měla fungovat samostatně a s ostatními skupinami by se neměla potkávat. Jednotlivé pracovní party by přicházely do firmy postupně v odstupňovaném čase, přebíraly pokyny pro pracovní den, nafasovaly potřebný materiál a nářadí a odjížděly na místo práce. Z firmy by pravidelně přišly do kontaktu jen s dispečerkou a se skladníkem, ti oba už mají covid za sebou. A zároveň Marta doufala, že nová pravidla pro práci budou zaměstnance motivovat k tomu, aby se v terénu chovali zodpovědně a vyhýbali se rizikovému chování. Jakmile by jeden ze skupiny onemocněl, museli by samozřejmě do karantény všichni.

I Petr souhlasil, že je takovéto řešení realizovatelné, a tak ho postupně probírali s jednotlivými zaměstnanci. Bohužel ne na nějaké poradě, kde by se mohli shromáždit všichni a vyříkat si to, ale většinou přes telefon. V lepším případě prostřednictvím videoschůzky. Nejvíc diskusí bylo samozřejmě nad obsazením jednotlivých pracovních skupin, ale pod tlakem okolností nakonec všichni s navrhovaným řešením souhlasili. Lepší nějaká práce než žádná. Podle Martiných odhadů by už příští týden mohly do terénu vyrazit dvě pracovní skupiny, a tak Marta začala opatrně potvrzovat zakázky.

Petr se rozhodl, že pracovní volno využije zcela jinak než Marta. Na rodinné radě si nechal odsouhlasit vybudování domácí sauny. Při rekonstrukci rodinného domku s ní původně počítal, měl připravené všechny přívody, ale její realizaci tehdy odložil na později. A teď podle něj nastal správný čas pro dokončení díla. Sauna se v této době bude určitě hodit. A Petr tak využije volný čas, který mu spadl do klína. Martu to překvapilo, ale pomalu si zvykala na to, že má Petr i jiné zájmy než ona. Už věděla, že mu přináší uspokojení taková práce, po které něco hmatatelného zůstane. Nakonec i ona má saunování ráda, je to pro ni jeden ze způsobů relaxace, které si ráda občas dopřává. A už dlouho k tomu neměla příležitost. A protože se Petr rozhodl, že domácí saunu postaví z typové saunové stavebnice, nemuselo by mu to trvat ani příliš dlouho.

Po několika dnech, kdy se Martě Libor neozýval, se rozhodla, že už je na čase, aby mu zavolala ona. Věděla, že Libor není svěřovací typ a že mluví nerad o svých pocitech. Ale předpokládala, že měl dost času, aby si rozmyslel, co a jak dál. Chtěla, aby přišel na večeři, ale překvapil ji tím, že se staví radši na oběd. Asi se chtěl vyhnout Lence a Martinovi, kteří bývají na večeři, napadlo Martu dodatečně. A Libor skutečně na oběd přišel a dokonce včas. Pochutnal si na kovbojských fazolích, probral s Petrem věci kolem sauny. A pak Martě navrhl, že by se spolu mohli projít venku. Po zimních dnech s teplotou pod nulou se výrazně oteplilo, slunce svítilo jako o život a bylo prostě nádherně. Vyrazili po oschlé asfaltové cyklostezce směrem z města ven.

“Kam teď chodíš běhat? Tady na cyklostezce jsem tě už dlouho neviděla?” dala mu Marta neutrální otázku, aby nějak začala rozhovor. U Libora nikdy nevěděla, zda má jít přímo k věci. Během pobytu v Anglii na studiích se vídali minimálně a ani po jeho návratu domů spolu netrávili moc času. Libor chtěl žít svůj život a ona jako matka ho většinou mohla pozorovat z povzdálí.
“Chodím běhat jinam a v jiném čase, nechci se tady potkat s Janou. Teď už ti mohu říct, jak na tom spolu jsme. Jistě chceš vědět, jak to s námi dopadlo.”
“To víš, že to chci vědět, která máma by nechtěla.”
“Vlastně jsme s Janou ani nechodili. Ona se jakémukoliv fyzickému kontaktu bránila. Asi věděla, proč. Jen já jsem to dlouho nechápal, že je trochu jiná. A proč je jiná, jsem se dozvěděl až z té knížky, kterou mi půjčila. Vlastně jsem až do nedávna přesně netušil, o čem Aspergrův syndrom přesně je. Teprve pak mi to došlo.”
“A co tedy bude dál?”
“Jana mi to hodně usnadnila. Prostě mi natvrdo řekla, že partnerský vztah s ní nemá žádnou perspektivu. Sama netuší, jak by takový vztah zvládala a navíc po něm ani netouží. Nechce, aby někdo vedle ní byl nešťastný. A navíc není vhodné, aby měla děti, protože dědičnost v případě Aspergrova syndromu hraje roli. Prostě mi nechce kazit život. Už prý se smířila s tím, že prožije svůj život sama. Samota prý jí zas až tolik nevadí, někdy dokonce musí být sama a nesnese vedle sebe nikoho jiného.”
“A proč ti to neřekla hned na začátku? U vás v práci se to neví?” zeptala se Marta a bylo jí syna líto. Věděla, jak těžko snášel rozchod s Amy. A tohle bylo pro něj určitě zklamání.
“Prostě ze začátku nepředpokládala, že bych ve společném běhání hledal něco víc. Ona je hrozně logická, ale tyhle věci jí ani nedocházejí. A v práci se o tom asi neví. Nebo jsem to nevěděl jen já. Jsem tam vlastně krátce a lidi moc neznám, protože všichni pracujeme na home office.”
“Ulevilo se mi, že to bereš tak rozumně.” řekla Marta. Očekávala, že jí její dojem buď potvrdí nebo vyvrátí.
“Neboj mami, není to stejné, jako s Amy. Podruhé už to zvládám líp. Chvíli se s Janou nebudeme vídat a snad si zvyknu. Ostatně jsem slíbil Petrovi, že mu pomůžu se saunou. Nebudu mít čas myslet na hlouposti. A když se s tím nevyrovnám, tak třeba skončí ten odporný covid, otevřou se hranice a seženu si práci v nějakém hotelu v zahraničí. A tam určitě zapomenu.”
Tenhle závěr Martu překvapil. Netušila, že by mohl Libor o svém odchodu do zahraničí ještě přemýšlet.