Od r.1963 je chráněn jako kulturní památka ve vlastnictví státu.

Po mnohaměsíční pauze jsem se vydala na místo mně milé. A to nejen navštívit místa věčného odpočinku mých předků, ale pokochat se pohledem z hradu na zasněženou krajinu a hrad samotný.

Neděle byla jak malovaná, a tak hned dopoledne bylo rozhodnuto. Jedem.

Náměstí na Lipnici bylo namrzlé, a tak auto bylo zaparkované u nového hřbitova. Však i tam jsme zašli. Hned nad hřbitovem je chatová kolonie a nad ní Bílá věž. Pohledy od chat na zasněženou krajinu byly kouzelné. Cestou kolem bývalého opevnění, mimochodem velmi kluzkou, po směrovkách jsem došla k cíli. Nyní je zde jen zřícenina předsunuté bašty hradu, která vznikla zřejmě v druhé polovině 15. století, a kaple sv. Antoníčka. Několik fotek i zasněženého hradu, návštěva starého hřbitova a hurá na hrad. ,,Ledopády“ pod hradem si fotil kdekdo. Brána hradu zavřena, jak jinak, ale projít okolo se dá. Mladá dvojice hledala cestu k Památníku odposlechu a oslovila mne. Opodál poslouchal jiný turista. Ráda jsem poskytla něco málo svých vědomostí a poslala je na značený okruh i k Hlavě XXII kolem kamenolomů. Náhodný turista (byl z jižní Moravy).mne ještě oslovil při dalším setkání. Zajímal ho Wolkerův pomník. Tak jsme chvilku popovídali a pokračovali každý svou cestou. Obešla jsem hrad celý dokola, nakoukla do kostela sv. Víta, právě končila pobožnost, prošla původní vstupní bránou a vrátila se k autu.

Tady se na foto podívejte, jaký byl můj nedělní den.