Praha. Město, ve kterém jsem se narodila a mohu opravdu tvrdit, že jsem křtěná Vltavou, protože jsem se narodila v porodnici na ostrově Štvanice, která stávala v místě, kde dnes stojí „Centrální tenisový dvorec Štvanice“.

Prožila jsem v Praze dětství, i když v době, kdy všichni odjížděli na víkendy z Prahy do bezpečí svých oáz v chatových osadách, a Prahu historickou jsem i s bratrem poznávala spíše díky prarodičům, kteří nás čas od času brávali na toulky Prahou. Uteklo hodně vody od té doby a mezitím se změnilo vnímání světa, života a jeho priorit, a i Praha se změnila. Zkrásněla.

V posledních desetiletích jsem, ač Pražačka, neměla chuť, kromě adventní doby, na procházku Prahou. Davy turistů, všude komerce, v restauracích ceny, že to spíš vypadalo jako cena té restaurace na prodej. A letos nás přepadl vir … 

Musela jsem vyrazit a ty jedinečné okamžiky, kdy pražské památky zase patří téměř výhradně jen Čechům, si pořádně vychutnat a užít. Ani jako dítě jsem nezažila takhle krásnou starou Prahu - tichou, dýchající historií a vzbuzující v člověku pýchu, že je její součástí a je tady doma.