Někdy se tak rozzuřím, že řvu po manželce. Ona pak pláče. Já se stydím, omlouvám se jí. A pak se to po čase stane znovu. Zuřím, neovládám se. A tak je to dokola už řadu let.

Moje žena občas dostane hysterický záchvat. Spouští to maličkost. Nedávno se rozzuřila, protože po návratu domů byly na kuchyňském lince mastné skvrny a ona se od nich trochu zamazala. Šílela tak, že rozbila dva talíře, byla úplně rudá, třásla se. Už ty její záchvaty vzteku znám, žijeme spolu přes třicet let. Nevšímám si jich, prostě se čas od času dostavují a pak je zase klid.

Z dětství si pamatuji, jak táta zuřil a já se ho bála. Třískal pěstí do nábytku, řval. Pak byl zase hodný, klidný, nosil nám bonbóny, hrál si s námi. A pak zase vybuchnul, křičel, bála jsem se ho. Nyní je mu devadesát, je nemocný, nechodí, žije v domově pro seniory. Přesto ty své výbuchy vzteku stále má a nedovede je ovládat. Akorát si teď vztek vylévá na pečovatelkách a sestrách, které mi říkají, že nechápou, kde se v něm vždy čas od času vezme tolik zloby.

Společnost Liga otevřených mužů dělala ve spolupráci s agenturou Nielsen Admosphere průzkum, nakolik lidé umějí ovládat své emoce a předcházet projevům vzteku. Jde totiž o téma, o kterém se příliš nemluví, ale v mnoha rodinách způsobuje vážné problémy. Z průzkumu vyplynulo, že problémy se zvládání vzteku má třináct procent dospělých Čechů. Deset procent Čechů přiznalo, že se ve záchvatech vzteku dopouští psychického, verbálního či fyzické násilí. „Při zjednodušeném přepočtu se jedná v České republice o stovky tisíc dospělých lidí, kteří problémy se zvládáním vzteku přiznávají. Přitom je možné, že jde o špičku ledovce, protože mohou existovat lidé, kteří svůj problém nepřiznají nebo ho nedokáží rozeznat,“ komentovala výsledky průzkumu Hana Friedlaenderová z agentury Nielsen Admosphere.

Jednou z aktivit Ligy otevřených mužů jsou bezplatné programy na téma zvládání vzteku, kterých se účastní lidé, kteří sami cítí, že jejich vzteklounství ovlivňuje životy jich samotných, ale i jejich blízkých. „Lidé, kteří nezvládají svou agresi, nejsou jen strůjci problému.  Jsou také nezbytnou součástí jeho řešení. Většina z nich za námi přichází dobrovolně. Přijímají odpovědnost a mají odvahu to řešení hledat,“ vysvětluje Josef Petr, ředitel Ligy otevřených mužů.

Když jde o vztek, padají rozdíly mezi lidmi. Vztekloun, který terorizuje rodinu, může být uznávaný lékař stejně jako obyčejný kopáč. Problém je v tom, že pokud jde o člověka vysoce postaveného, úspěšného, společností obdivovaného, často jsou jeho výbuchy vzteku přehlíženy. Případně lidé nevěří, že by se pan doktor nebo pan ředitel choval tak nehezky.

„Moje kamarádka měla manžela, který býval ředitelem fabriky. V našem malém městě ho každý znal. On měl výborné kontakty. Všichni jsme kamarádce záviděli jejich pěkný život. Jezdívali k moři, protože on vždy sehnal devizový příslib, zatímco my ostatní byli rádi, když jsme jeli na přehradu Bystřička. Když přišlo nějaké západní zboží, oni ho měli vždy u prodavaček schované, zatímco na nás ostatní se nedostalo. Byl navíc hezký, galantní, zábavný. Později jsme se dozvěděla, že kamarádku trápí jeho výbuchy vzteku. Že ten šarmantní pán doma řve jako tur, mluví jako dlaždič a dokonce několikrát v záchvatu roztřískal nějaký ten nábytek,“ vypráví pětasedmdesátiletá Irena. Její kamarádka zemřela a dotyčný muž nyní žije v domově pro seniory. Irena tam navštěvuje známou, tak se za ním občas zastaví. Jenže nikdy neví, do čeho jde. „Jednou mě vítá a příjemně si povídáme, vzpomínáme na mládí. Jindy zaklepu a on začne řvát, ať mu dám pokoj, že si nepřeje, aby za ním  někdo lezl. Nevadí mi to, už vím, že má prostě takové záchvaty,“ vypráví.

Když toto řekla známým, nikdo jí nevěřil. Ten všemi obdivovaný muž přece nemůže být hulvát, vztekloun, který lidi uráží a používá vulgární výrazy. „Můj přítel celý život pracoval jako dělník v drsném prostředí, kde chlapi mluvili dost sprostě. Ale doma byl zlatý a co vím, tak jeho kolegové taky. Rozhodně jsem od něj nikdy nezažila takové výbuchy agresivity jako od toho všemi obdivovaného pana ředitele,“ dodává Irena.

Psychologové čím dál častěji upozorňují na to, že výbuchy vzteku  by se neměly podceňovat a zlehčovat. Není dobré říkat: Však ono to Pepu zase vždycky přejde a pak je nějakou dobu v klidu.

„Vztek vyvolává fyziologickou reakci těla, při níž jsou uvolňovány mobilizační hormony jako například adrenalin. Pokud jsme těmto stresovým hormonům vystaveni pravidelně a dlouhodobě, může to mít negativní dopad na naše zdraví,“ tvrdí psychoterapeut Tomáš Repka, který vede program na zvládání vzteku. Různé výzkumy už potvrdily, že lidé, kteří dlouhodobě nezvládají svůj vztek, jsou náchylnější k chronickým zánětům, poruchám spánku a kardiovaskulárním onemocněním. Tomáš Repka všem vzteklounům vzkazuje: „Základním principem, jak se z toho dostat, je přijetí odpovědnosti a nehledání ospravedlnění ve svém okolí. Neříkat, že manželka si za to může sama, že mám v práci blbého šéfa a podobně. Za vztek a násilí je vždy odpovědný jeho nositel.“