František se v sedmdesáti letech začal učit italsky. Nyní je mu třiaosmdesát, mluví skvěle a ještě před dvěma lety si dopřál dovolenou v Toskánsku. Splnil si sen. Vše, co se týkalo Itálie, ho celý život zajímalo. „Nevím, jak to začalo, prý jsem četl o Itálii nějaké knížky. Pak jsem doma vždycky říkal, že chci studovat italštinu. Zajímali mě staří italští malíři, toužil jsem se  podívat do Říma, do Vatikánu, ta kultura mě fascinovala,“ vypráví František. Jenže jeho rodiče mu říkali: „Nemluv o blbostech, raději se pořádně uč.“ František se vyučil autoklempířem. „Ta práce mě nebavila, nešla mi, nejsem moc manuálně zručný. Po roce 1989 jsem ještě zkusil podnikat, ale taky to nic moc nebylo. Naopak mě stále bavilo číst si, chodit do galerií, jsem tak trochu snílek. Ovšem rodiče mé zájmy vždy označovali výrazem ‚blbosti, které tě neuživí.‘ Vlastně ve mně nikdy nepěstovali sebevědomí, nevyvolávali ve mně touhu vyniknout, odlišit se. Nedávno jsem si o tom povídal s kamarádem a zjistili jsme, že naše generace má tento pocit často.“

Šestasedmdesátiletá Hana vzpomíná, jak často doma slýchávala, že nikdy nemá vyslovit svůj názor, upozorňovat na sebe. „Dospívala jsem v padesátých letech, moji rodiče měli strach a ta atmosféra byla doma cítit. Pořád si šeptali o tom, koho z jejich přátel zavřeli komunisté do vězení. Pořád zdůrazňovali, že venku a ve škole nesmím mluvit o tom, co slyším doma. Také dohlíželi na to, abych takzvaně neprovokovala. Když jsem si vyčesala vysoký culík, táta prohlásil, že by z toho mohly být problémy a donutil mě ho sundat. Dodnes jsem nepochopila, jaké by culík mohl způsobit problémy, ale vždy se mi na dostalo odpovědi ‚neupozorňuj na sebe´."

Mladí lidé, kteří nyní vychovávají své děti v naprosto opačném stylu, mnohdy říkají, že jim generace jejich rodičů připadá málo sebevědomá, ustrašená a právě proto se snaží ze svých potomků vychovat lidi sebejisté s touhou se prosadit, odlišit, dosáhnout úspěchu. Někdo si pod tím představuje skvělé vzdělání, někdo vysokou pozici v práci, někdo obrovský majetek, někdo všechno dohromady a tak v mnohdy naprosto průměrných dětech vyvolává pocit, že jsou géniové, před kterými svět padne na zadek. V rodinách kvůli tomu vznikají neshody, protože generace jinak vychovaných seniorů nyní samozřejmě příliš nechápe způsob, jakým jejich děti vychovávají jejich vnoučata. Některým se však naopak současný trend líbí a vnesl i do jejich života motivaci.

„Pro mě je vlastně motivační, když vidím, jak jsou současní mladí lidé sebejistí. Začala jsem se to také učit,“ říká sedmašedesátiletá Irena, která celý život pracovala ve školství. „Byla jsem průměrná šedá myš, učitelka zvyklá mlčet a plnit příkazy ředitelky. Byla jsem zvyklá odsedět si nudné schůze, odučit hodiny pro znuděné děti, nakoupit, navařit a strávit večer u televize. Až v penzi jsem se rozlétla. Najednou jsem se  přistihla, že častěji dávám najevo, když se mi něco nelíbí. A je mi jedno, co si o mě lidé kvůli tomu myslí. Oblékám se barevněji, výstředněji, cítím se lépe. Máma mi vždycky říkala, že slušná ženská na sebe neupozorňuje. Tak já si až teď, v penzi, radostně nosím fialovou batikovanou sukni a zlaté tenisky a je mi úplně fuk, jestli si někdo říká, že jsem baba bláznivá.“

Je totiž v podstatě jedno, jestli jde o vyslovení názoru, zapsání se do kurzu italštiny nebo změnu šatníku. Podstatné je, že mnoho lidí si až ve vyšším věku dokáže uvědomit, co jim v životě schází, co dělali špatně, co by chtěli změnit. A udělají ten podstatný krok, že změnu opravu realizují. „Stereotypní představa, že seniorka je paní v šátku, která sype ptáčkům, už dávno padla. Právě mezi lidmi vyššího věku je nyní mnoho těch, kteří nasávají nové znalosti, dovednosti a získávají tím sebevědomí,“ uvedl Jiří Hrabě, ředitel společnosti Elpida, která pořádá pro seniory různé kurzy a akce.

Současná seniorská generace to totiž, co se týká budování sebevědomí, měla obtížné, jenže mladší lidé si to zpravidla nedovedou představit. Současní senioři totiž prožívali dětství a mládí v době, kdy se k moci dostali komunisté a školství a výchova v totalitním režimu rozhodně nebyly založeny na tom, aby se z dětí stávali sebejistí jedinci s vlastním názorem a touhou vyniknout. Když se tato generace trochu nadechla k lepšímu životu, přišel rok 1968, sovětská okupace a následná doba normalizace. Takže se mnozí lidé naučili mlčet, nevyčnívat, plnit si své pracovní povinnosti a žít klidný domácí život. A po listopadu 1989 mnozí z nich museli najet na nový, rychlý rytmus života. Někteří ještě stihli rozjet podnikání, nové kariéry, takže na nějaké plnění snů a změny života zase neměli čas.

A tak se mnozí lidé až ve vyšším věku zamýšlejí nad tím, jak žili, co by ve svém životě chtěli změnit, jak ho zlepšit. A pokud se jim to daří, získávají sebejistotu, sebevědomí. Najednou nejsou nepatrnými součástkami davu, ze kterého je lepší nevybočovat. Stávají se jedinečnými osobnosti. Pozdě, ale přece.