Bhútán. Země, kde ekonomové nesledují hrubý domácí produkt (HDP), ale "hrubé národní štěstí", a která povolila televizi pouze několik let před naší cestou ve výše uvedeném roce.  

Bhútán závazek zmíněný ve své ústavě nejen plní, ale v současné době ho dokonce překračuje - 70% jeho území je zalesněné na rozdíl od sousedního Nepálu, odkud jsme přiletěli a kde se lidé v káthmándském údolí dusí smogem. Svéráznost Bhútánu tím ale nekončí. Ačkoliv hraničí s Čínou, nejsou zde vidět žádní Číňané. Bhútánci mluví jazykem dzongkha, který se píše tibetským písmem, a vyznávají především budhismus. Slovo Bhútán znamená "okraj Tibetu". Ve většině domů je horní patro věnováno budhistickým mnichům, pro které je každý den připravováno čerstvé jídlo a pití, přestože přijdou na návštěvu pouze dvakrát nebo třikrát v roce. Turistický ruch byl velmi omezen, v roce 2005 Bhútán navštívilo pouze cca 6000 lidí (v roce 2017 to ovšem bylo už více než 250 000 osob, nejvíce z Indie). Každý turista musí být doprovázen místním průvodcem a za paušální sumu (200 USD na osobu a den v roce 2005) má k dispozici auto s řidičem a veškeré ubytování a stravu. Není to ale Severní Korea - v Bhútánu si turista sám stanoví program a může ho i v průběhu cesty změnit, což jsme i udělali. V Bhútánu není povoleno vystupovat na vrcholky hor, protože jsou považovány za posvátné. Budhistické kláštery (dzongy) slouží zároveň jako administrativní střediska jednotlivých okresů země. Otroctví bylo v Bhútánu zrušeno až v padesátých letech 20. století, ale jeho pozůstatky existují dodnes - týká se to levné pracovní síly z Indie. Viděli jsme indické dělníky na pokraji silnic, kteří drtili kladivem kameny na opravu vozovky a po celodenní pracovní době spali v primitivních chýších nebo stanech těsně vedle silnice, přičemž v zimě v noci mrzlo. Při návštěvě venkovské usedlosti jsme se setkali s Indem z Kalkaty, který celý život strávil jako čeledín v rodině bhútánského farmáře. Spal v předsíni na rohoži, která byla jeho jediným osobním majetkem.  S pokorným úsměvem nám ale sdělil, že tento život je lepší než žít v rodné Kalkatě na ulici z milodarů.  

Naše dobrodružství v Bhútánu začalo na letišti v Paro. Přistání tam patří mezi nejobtížnější na světě, ale pilot bhútánské letecké společnosti Druk Air ho zvládl bezchybně. Čistý vzduch a dvě usměvavé tváře. To byly naše první dojmy z Bhútánu po pobytu v Nepálu, odkud jsme přiletěli. Už v letadle jsme měli nezapomenutelné zážitky. Do své země se vracela skupina bhútánských budhistických poutníků, kteří v Káthmándú navštívili tamní poutní místa.  Navázali jsme konverzaci s jednou sympatickou mladou ženou - byla nadšená, že si může povídat s cizinci. Je to neuvěřitelné, ale potkali jsme ji znovu v Bhútánu. Nejúžasnějším zážitkem během letu z Kátmándú byl ovšem pohled na nejvyšší hory světa, včetně Mt. Everestu. 

Průvodce i řidič se jmenovali Ugyen a neměli příjmení, protože v Bhútánu se příjmení nepoužívají. Oba byli velmi milí, ale naše srdce si získal především řidič, protože druhý Ugyen byl už přece jenom trochu zvyklý na turisty z Evropy. Jako téměř všichni Bhútánci byli oblečeni do národního kroje, který museli povinně nosit státní zaměstnanci, ale většinou ho nosili i ostatní. Jelikož neexistuje letní a zimní varianta národního kroje, bylo nám obou Ugyenů líto, protože měli zčásti odkryté nohy. Řidič nás během cesty pozval do svého domku, takže jsme mohli vidět, jak žije běžná rodina v Bhútánu. Skromně, ale důstojně. Zdravotní péče i škola je zdarma. Domácnost je plná předmětů svědčících o budhistickém vyznání. Mají i svůj rodinný oltář. Děti jsou hýčkány a rozhodně netrpí nedostatkem atrakcí západního způsobu života.  Oblíbené jsou národní sporty, především lukostřelba, která je ovšem vnímána jako kulturní záležitost, a nikoliv jako prostředek k zabíjení, které je Bhútáncům jako budhistům odporné. Tento sport považují nejen za zábavu, ale i za přispění k duševnímu rozvoji, protože si vyžaduje soustředění a inteligenci. Turnaje se pořádají po celé zemi a jsou významnou společenskou událostí. Bhútán má v lukostřelbě i svůj olympijský tým.  

První noc v Bhútánu jsme strávili v hotelu ve městě Wangdue s výhledem na řeku. Žádný luxus, ale máme všechno, co potřebujeme, a navíc vždy s milým úsměvem. Ráno jdeme na trh, který je barvitý a malebný. Čistá zelenina je úhledně srovnána a pozorujeme budhistické mnichy, kteří si vybírají nakupované zboží. Teoreticky jsou vegetariány, ale v praxi to pouze znamená, že nesmí zabít živou bytost. Na kuřeti si však pochutnat mohou, pokud najdou někoho, kdo jim ho dodá ve stavu vhodném pro přípravu pokrmu. Tuto službu jim poskytne vyznavač jiného náboženství.

Dalším navštíveným místem bylo město Trongsa, kde jsme měli lepší hotel s nádherným výhledem do okolní krajiny a na místní kláštěr (dzong). Druhý den jsme navštívili tento dzong a dověděli se, že v jeho areálu je vlastně všechno, co je součástí společenského života v Bhútánu - klášter, "okresní úřad", škola apod. Všude je snadné navázat kontakt s Bhútánci, protože většina z nich mluví dobře anglicky. Učí se ji totiž ve škole. Je nám nabídnuta návštěva venkovské rodiny. Hospodář nás provede celým domem, včetně půdy, kde nám ukázal zásoby sušeného a nasoleného masa. Prohlédneme si i zmíněný pokoj pro mnichy a prohodíme pár slov s indickým čeledínem. V Trongsa rovněž měníme plán - nepojedeme do blízkého údolí pozorovat ptačí kolonii jeřábů, ale raději se podíváme dále na východ do města Bumtangu, kterému místní obyvatelé říkají rovněž Jakar. Ukázalo se, že je to prašné město s rušným životem na ulicích. Obědvali jsme tam v pěkné typické restauraci. Rovněž jsme se tam znovu setkali s naší známou z letadla.

Z Jakaru jsme se vraceli přes hlavní město Thimphu. Cestou jsme opět pozorovali život prostých Bhútánců, kteří dělají stále hodně věcí pod širým nebem, ať už je to tkaní látek nebo výroba bambusových plotů. Pozoruhodným zážitkem bylo i setkání se starší ženou, která šla se svým synem ze severního Bhútánu několik dní na trh do Thimphu. Poprvé v životě viděla cizince a její syn si nás zvědavě prohlížel. 

Kromě centra, kde je cosi jako pěší zóna v evropském stylu, je Thimphu typické bhútánské město - všechny budovy jsou dřevěné a postavené bez použití hřebíků a kovových materiálů, včetně budov ministerstev, vlády a královského paláce. V zoologické zahradě jsme spatřili i národní zvíře Bhútánu - takina, což je dost podivné zvíře, něco mezi krávou a kamzíkem.

Poslední noc byla rozloučením s touto podivuhodnou zemí. Strávili jsme ji ve městě Paro, kde se nachází i mezinárodní letiště. Ráno jsme nemohli dospat a raději jsme poslouchali monotónní zpěvy mnichů z nedalekého kláštera.  

Doufáme, že mladá generace Bhútánců, bezpochyby vábená lákadly západního světa, která vidí v televizi nebo na internetu, zachová tradice své země i pro budoucí návštěvníky.