Ovšem je pravda, že ne každému přijdou typické řecké dezerty k chuti. Jak už to v jižních a východních zemích bývá, jsou sladké. Hodně sladké. Mnoho lidí říká: přeslazené. Na druhé straně jde o sladkosti kvalitní, vyrobené z medu, ořechů, tedy lahůdky, které mají hodně daleko k uměle barveným a různými podivnými přísadami doplněným cukrovinkám, které jsou dostání v  supermarketech. V Řecku jde zpravidla o sladkosti vyráběné v malých rodinných firmách, často přímo v kuchyních restaurací, na jejichž jídelním lístku jsou. Tak tady je několik tipů, co by rkaždý, koho tato krásná středomořská země zajímá, měl poznat. Stačí se jen seznámit, kousnout si a pak se rozhodnout, jestli nám ta věc připadá sladká, hodně sladká, přeslazená nebo přímo příšerně sladká, až nejedlá.

Kataifi. Říká se mu řecké špagety, ale pozor, s těstovinami nemá nic společného, jen snad vizuální podobu. Je to hromádka jakoby jemňouckých nudliček, téměř vlásků spojená měkkou hmotou plnou medu a ořechů. Je to věc tak podivná, že se vlastně nedá slovy popsat. Je to měkké, sladké, špatně se to jí, protože se přitom člověk celý popatlá tekoucím medem. A je to nepopsatelně dobré.

Bougatsa. Jedná se o dezert z tenkého listového těsta zvaného filo plněný krémem ze semolinové krupice. Je sypaný skořicí a cukrem. Jde v podstatě o obdélník těsta naplněný krémem a upečený tak, že z něj vznikl nadýchaný kus. V různých částech Řecka se připravuje v různých tvarech, takže může vypadat jako šála, jako obdélník, ale klidně třeba jako šnek. Podstatné je, že semolinová krupice dodává výsledku zvláštní chuť.

Portokalopita. Základem je opět jemné listové filo těsto, které se však v tomto případě na kousky drobí a vmíchává do pomerančového krému, čímž ho zahustí. Tak vznikne těsto, ve kterém jsou kromě pomerančové kůry, také vejce, pomerančový džem, jogurt a prášek do pečiva. Když se těsto vytáhne z trouby, ještě horké je celé polité šťávou z pomerančů, takže se  při konzumaci, opět stejně jako u jiných řeckých dezertů, pěkně radostně pobryndáme.

Baklava. Tento klasický orientální recept se usadil i v řecké kuchyni a je snad nejrozšířenější z tamních sladkostí. Jde o trubičky z jemného listového těsta plněné směsí medu a ořechů. Každá hospodyně je dělá trošku jinak, některé přidávají skořici, jiné citrónovou kůru. Každopádně je dobré jednu takovou ruličku ochutnat, protože jde o snad nejtypičtější řecký a turecký zákusek.

Loukomades. Na své si přijde ten, kdo má rád koblihy. Jde totiž o podobné kousky smaženého těsta, lehké nadýchané medové obláčky obalené v cukru. V hodně cukru. V obrovském množství cukru.

Řeckých sladkostí je samozřejmě daleko víc. Řekové je milují. Stačí si všimnout, kolik je v Řecku cukráren a pekáren, jak obrovský je jejich sortiment, kolik je tam zboží. A jít se do nich podívat ráno a pak večer. Člověk si říká: Je to možné? Kam to za den zmizelo? Kdo to snědl? Není výjimkou vidět řeckou rodinu, která si pozdě večer domů nese velký kus dortu. Jen tak, pro radost, nemusí být důvodem žádná oslava. A jaký ten dort je? Příšerně sladký, to je jasné.

Každopádně je dobré zařadit nějakou tu sladkou ochutnávku při návštěvě Řecka do plánu. Protože kdo chce tuto krásnou zemi a zvyky jejich obyvatel opravdu poznat, neměl by si vystačit s tím, co nabízejí hotely turistům. Ty se snaží přizpůsobit jejich chutím, ale opravdové typické Řecko je jiné. Medové, ořechové, voňavé.