Učitel zavelel: "chytněte se za ruce  a na můj povel se potopíte". Ruce spolužáků mě táhly pod hladinu a já začala panikařit a při namočení obličeje jsem se už topila. Učitel mě napomenul a já sama pak musela pod vodu. Byla to taková hrůza, že jsem odmítla se dále účastnit ve vodě další výuky. Neuměla jsem plavat, a tak jsem se hrozně styděla se přiznat. Byla jsem ráda, že bylo málo času a my museli odejít a vrátit se do školy.

Doma jsem se trápila a dala si za úkol se naučit plavat sama.Chodila jsem tajně k rybníku, kde nikdo nebyl, a tam jsem se učila plavat. Spolykala jsem dost odporné vody, ale nevzdávala jsem to.

Jedno tempo, pak dvě a pak tři. Šlo to velmi pomalu, ale za dva měsíce jsem už uplavala aspoň 10 metrů.. Musela jsem mít ale vždy hlavu nad vodou. Běda, když by mě někdo potopil,nebo se ke mně ve vodě přiblížil, tak jsem se hned topila.

Do dneška se neumím potopit, ale pokud plavu sama a nikdo se ke mně nepřibližuje, tak plavu i dost daleko. Jezdili jsme s manželem na řeku a on se nikdy nedozvěděl, že jsem se tak hrozně bála potopit pod vodu a do dneška to vlastně neví.

Mám z vody respekt a potopit se pod vodu bude vždy pro mě hrůzostrašná představa,