Usmíření s rodiči. To je akt, na který nikdy není pozdě
Pocity křivdy, nevyřčené výčitky, nedorozumění. Mezi mnohými dětmi a rodiči přetrvávají léta a je úplně jedno, jestli je dítěti patnáct, třicet nebo padesát let. Bohužel, někdy se stává, že si lidé tyto mezigenerační neshody nestihnou vysvětlit.
Pětapadesátiletá Monika od dětství žila s pocitem, že maminka měla raději jejího bratra. Že ho před ní vždy upřednostňovala. „Byly to drobnosti, poznámky, slovíčka. V naší rodině byl prostě bratr vždy považován za schopnějšího, úspěšnějšího, hodnějšího. Na mě máma vždy viděla to špatné. Když jsem si dala trvalou, řekla, že vypadám jako poběhlice. Když si bratr přivedl dívku, která měla úplně stejnou trvalou i účes jako já, máma řekla, že jí to moc sluší, že její účes je moc hezký. Nejhorší bylo, když máma říkala věty typu, že na něco nemám nebo že jsem si zkazila život. To bych vyletěla z kůže,“ vypráví Monika.
Její máma před dvěma roky těžce onemocněla. Monika za ní často dojíždí do domova seniorů, vše potřebné zařizuje ona. Bratr žije na opačném konci republiky, takže za mámou jezdí málokdy. „Vlastně jsme si ty naše neshody s mámou vyjasnily až nyní. Mně je pětapadesát, jí téměř osmdesát. Dříve jsme nikdy nemluvily o tom, co nám jedné na druhé vadí, vlastně jsme spolu nekomunikovaly. Až teď mi máma řekla, že se mi chce omluvit, že ví, že na mě byla příliš kritická, náročná. Ale že to myslela dobře, že věděla, že to ženy mají v životě těžší a chtěla, abych nebyla rozmazlená,“ vysvětluje Monika.
Říká, že mamince odpustila vše, co jí roky měla za zlé. Tvrdí, že ji chápe, protože se sama přistihuje, že je nyní stejně náročná na svou dceru.
Problém je v tom, že pokud se mezi rodiči a jejich potomky vyskytnou neshody, které vyústí v dlouholeté pocity křivdy a nepochopení, mohou se tím obě strany trápit celý život. Mnozí lidé i ve velmi vysokém věku trpí přesvědčením, že nebyli svými rodiči dostatečně milováni, chápáni, podporováni.“
„V permanentně podrážděné atmosféře plné nedefinovatelných očekávání a strachů, nedůvěry a nepřijícnosti nemůže člověk prospívat,“ říká psycholožka Jiřina Prekopová. Ve své knize Jen v lásce přežijeme označuje usmíření se s rodiči za nejdůležitější předpoklad pro úspěšné fungování člověka v životě. „Lidé často říkají věty typu: ‚Kdybych měla domov plný bezpečí a lásky, kdyby rodiče byli správnými vzory, kdybych měla jinou matku, kdyby…. Tak by můj život byl docela jiný.‘ Taková konstatování, naříkání a sebelítost nás však nikam neposunou. Neustále se vztahujeme k negativním zkušenostem, aniž bychom dali šanci třeba jen nepatrnému pozitivnímu zážitku,“ vysvětluje a navrhuje přesně opačný postup. Položit si otázku, k čemu je to, co považujeme za špatné, vlastně dobré?
Co když náročná máma, které nebylo nic dost dobré, ve skutečnosti způsobila, že dítě vystudovalo prestižní vysokou školu, protože jí prostě chtělo dokázat, že je lepší, než si myslí?
Co když fakt, že táta chodíval domů opilý, způsobil, že jeho potomkům alkohol nechutná, netouží po něm a stali se z nich úspěšní sportovci, protože viděli, jak alkohol člověka ničí, tudíž se rozhodli zvolit přesně opačnou životní cestu?
„Až když byl můj táta velmi nemocný a starý, našel jsem odvahu si s ním promluvit o našich neshodách,“ vypráví dvaašedesátiletý Václav, hudebník. „Často mi vyčítal, že nejsem manuálně zručný, že jsem se nestal automechanikem jako byl on. Jenže mě to nebavilo, učení mi nešlo, trpěl jsem tam. Na učení jsem se vykašlal, což mi táta nikdy neodpustil. Já toužil po umění, nakonec jsem celý život hrál s různými hudebními skupinami. Táta se vždy tvářil, že to není práce pro chlapa. To byla jeho oblíbená věta. Já mnohdy trpěl nejistotou. Když jsem měl málo kšeftů a nevydělal jsem dost peněz, často jsem si říkal, že možná měl pravdu. Jenže pak zase bylo lépe, jak to v životě bývá. Ale celý život jsem vlastně trpěl mindrákem, že mě táta nebere, že si mě neváží, že jsem ho zklamal. Až před jeho smrtí jsme o tom mluvili. On řekl, že si mě váží, že se mu muzika, kterou jsem dělal líbila a že vůbec netušil, že mě jeho názor zajímá, že se trápím. Prý jsem se choval vždy sebevědomě a myslel si, že je mi jedno, co si on myslí,“ vysvětluje Václav.
Podobných příběhů se odehrává mnoho. Někdy jde o banální nedorozumění, někdy o zásadní křivdy, které naruší vztahy mezi rodiči a dětmi na celý život. Všichni, kdo něco takového zažili, se však nakonec shodnou na tom, že nejdůležitější je nenechat tyto otázky nevyjasněné.
„Tento druh bolesti může být ochromující, protože má kořeny v dětství, v mládí, mnohdy v době, kdy rozum ještě nebyl zformován Pokud nedojde ke zpracování této bolesti, může se táhnout až do věku, když člověk začne být dementní. A pak už je na každou pomoc pozdě,“ uvádí Jiřina Prekopová.
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %