Po poledni jsem si šel nakoupit obyčejné jídlo do krámu, u nás v domě. Před domem bylo v tu chvíli liduprázdno. Po chvilce jsem se vracel zpět.

Před činžákem stál mladý vesnický křupan s velkou taškou na chodníku. Jak mne uviděl, napřáhl svou nohu ke kopanci na můj obličej. Kopanec jsem mu srazil malíkovou hranou mé ruky. To jsem uměl z juda, z mého dětství.

Žasl a chytil se za svůj límec košile. Nečekal od starého Pražáka tak rychlou a účinnou obranu! Ve rvačce bych dál pokračoval přehozem „uki goši“. Pak bych v ochraně svého života použil bolestivé mačkání očí! Nakonec by mě asi zavřeli, pro potupení důstojnosti vesnického burana!

Šel jsem dál k domovním dveřím. Řekl jsem mu srozumitelně a po křupansku: CóÉ! Jenom stál na místě dále.

Asi mu po příjezdu v Praze nic nevyšlo. Práci nenašel, bydlení také ne a milenka už měla jiného!

Vzpomněl si na internetové instrukce mladým:  zabíjejte staré lidi!

P.S.  Dříve se také říkávalo: Dědeček a babička, ujídají chlebíčka! To dnes už ale neplatí!