Před mnoha lety - ve svém posledním zaměstnání - jsem zažila něco, co ukazuje na převrácená měřítka dnešní doby.

Bylo už 10 let po revoluci, takže jsem předpokládala, že moje víra v Boha nebude nikomu vadit. Někoho zajímalo, že jsem uvěřila až po revoluci, jedna žena mi řekla, že je také věřící, jiní mne ubezpečovali, že je Bůh nezajímá.

Můj nejbližší spolupracovník si do práce přinesl plakát, který on považoval za umělecký a já za zvrácený. Plakát byl jeho, máme svobodu - ale pokaždé, když jsem kolem něho šla, mi připadalo, že plakát má na nás špatný vliv. Napadlo mne přinést si do práce krásné barevné plakáty s biblickými verši. A co se nestalo! Kolegovo plakát nikomu nevadil, ale plakát k filmu Ježíš vyvolal bouřlivé reakce.

Náš nadřízený to vyřešil diplomaticky: vyhlásil plakátové embargo. Na pracovišti můžou být jen plakáty služební, hlásající zásady bezpečnosti práce. A bylo to. 

Kolega se uchýlil s plakátem na méně nápadné místo, já svoje plakáty sundala.

Po Novém roce si kolega pořídil úžasný kalendář s lepými děvami. Já zase vyrukovala s biblickými citáty a vedoucí měl zase co řešit. A pak se stalo, že kolega nebyl v práci, delší dobu si léčil bolesti zad. Já i nadále musela koukat na ten úžasný plakát. Proč to tu vlastně visí, když majitel se tím nemůže kochat? Co když tu hrůzu vyhodím? Dlouho jsem nad tím uvažovala. Pak jsem se rozhodla. V pátek odpoledne jsem úžasný plakát sundala a rozstříhala na úhledné obdélníčky. Bude z nich parádní kartotéka.

Když jsem majiteli plakátu vysvětlila, jak skončil jeho majetek, nesl to celkem klidně. Ale ta reakce v práci! Schytala jsem to ze všech stran. I ženy se zastávaly kolegy a ne mne.

Já vím, jsme dospělí, máme svobodu, jsou k vidění horší věci, ale nejsou na světě jiné krásy přírody, než vyzývavě naaranžované ženy? Opravdu se mám tvářit tolerantně v každé situaci? Máme my ženy ke všemu mlčet? Já to prostě nedokázala.