Mám za to, že klidné a přizpůsobivé reakce na ohrožení i na změnu podmínek jsou důsledek životních zkušenosti, nabyté životní moudrosti a nadhledu.

Často se u starších pacientů setkávám s otázkou: K čemu tu ještě jsem? A odpovídám na to: Abyste ukázal/a těm mladším, co všechno se dá přežít, vydržet a projít. Ukázal/a jim, že upadnout se dá mnohokrát a že důležité je naučit se vstávat.

Otázka výchovy je stále nezmapovaná. Víme ale, že od malička se dítě naučí nejvíc tím, že pozoruje a napodobuje, že daleko důležitější než, „umej si krk a pozdrav tu paní“, pro jeho budoucí jednání je to, jak se rodiče a významné osoby kolem něj chovají. Ve čtrnácti a výš jsou cenné rodičovské rady často zcela pro kočku a nejvíce na dospívající působí a zanechá otisk schopnost „zachovat si tvář“.

Už tak dvě generace se hlásá, že – s ohledem na rozvoj elektroniky a jejich komunikačních možností – nemají staří co nabídnout mladým, a to je velký omyl. Právě v dobách krizí jim nabízejí postoje získané ranami, které na cestě životem utržili.

Ve válečném románu Irvina Shawa "Mladí lvi" je popsána situace, která se odehrála při přehlídce uspořádané za frontou. Během přehlídky německý ostřelovač trefil přehlížejícího generála do ruky. Ten nezměnil krok a přehlídku perfektně dokončil. Hlavní hrdina k tomu dodal: A od té doby vím, k čemu jsou na vojně generálové.

Je trochu smutné, trochu komické, že kvality lidí se začnou jasně rozpoznávat za krize, za nepříznivých okolností; měli bychom na ně mít zaostřeno i v běžném životě. Ale už staré námořnické přísloví nás ubezpečuje, že LOĎ NEPOZNÁŠ NA KLIDNÉ VODĚ.