Něco po šesté ráno mi tuhle zazvonil telefon. Celá rozespalá jsem po něm hrábla, abych zjistila, co se děje. A dělo se! Ocitla jsem se rovnýma nohama bez jakéhokoliv upozornění  v telekonferenci, kterou pořádala hned takhle poránu jedna z mých vnuček (osmiletá),další účastnicí byla má druhá vnučka, toho času právě devítiletá, ve třetím čtverci jsem bez brýlí nerozpoznala, o koho se jedná,  a pak se ukázalo, že je to čísi  spolužačka a ve čtvrtém čtverci jsem se lekla nějakého strašidla, které na mne mžouralo a ve kterém jsem po chvíli ke své hrůze dešifrovala sama sebe.

Vy máte takhle brzo ráno návštěvu kamarádky, zablábolila jsem se celá zpitomělá, jak jsem se nemohla rozkoukat, a vnučka ke mně promluvila konejšivým hlasem: Ale babi, to je přece telekonference, víš, ona je u sebe doma! Vypadalo to, jako kdybych právě se svým dotazem vylezla odněkud z pravěku…

Tak já mám poprvé v životě telekonferenci, kterou jsem neměla, ani když jsem pracovala ! A považte, já tu telekonferencuji zcela neupravená a rozježená, v noční košili s takovými mláďátky…ta čest pro mne, že si holky přibraly svou babku -  úplně mě to dojalo, než jsem si uvědomila, že asi žádná další z jejich spolužaček nebyla vzhůru a mou nejmenší vnučku, dvouletou, nechtěly dámy přibrat, protože by nám do toho mohla sdělit věci neveřejné, třeba jakože teď se jí chce právě kakat. Další vnučka ještě evidentně spala, jinak by určitě taky přispěla, jelikož je velice řečná. No a vnouček měl, samozřejmě, vstup zakázán, neboť se jednalo o čistě dámskou telekonferenci a on by tam pro změnu mohl vnést věci nepatřičné a pro dámy zhola nezajímavé.

Na programu byly totiž samé důležitosti.  Za prvé – kdo komu sebral růžovou sponku, či kam se ztratila. Chtěla jsem přispět taky svou troškou do mlýna, tak jsem řekla, že mně se ztratil včera jogurt z lednice a vůbec nevím kam. Chvíli bylo ticho a pak se logicky vyvodilo, že ho musel sebrat děda. To, že jsem ho asi snědla já sama a pak jsem na to zapomněla, je samozřejmě vůbec nenapadlo.

Dále se řešilo, kdo s kým kamarádí, kdo s kým bude kamarádit a s kým se teda rozhodně kamarádit NEBUDE ! A běda, jak to někdo poruší !!! Podle mých zkušeností tyto dohody platí tak do večera a následující den se uzavírají zas jiné komploty. A dozvěděla jsem se také, kdo jak se chová a že by se to mělo řešit.  Celé mi to začalo nápadně připomínat některé debaty v televizi (včetně té ukradené či kýmsi přivlastněné sponky).

Vyhrkly mi slzy a dusila jsem se, jak jsem se snažila celou dobu tutlat smích. Naštěstí ostatní zúčastněné v zápalu konverzace měly co dělat, aby se udržely v obraze, takže tu bylo vidět místo obličeje jen oko, tu ucho nebo čupřina vlasů. Já jsem pak svou čupřinu přidala zcela záměrně, abych se sama na sebe nemusela koukat.

Tak takovouhle zábavu mám já v dnešní vypjaté době (kromě šití roušek). A nepotřebuju k tomu ani tu televizi !