Dělat takové kroky je však velmi důležité.

Čím je člověk na světě déle, tím více má tendenci žít stále stejným způsobem. Už totiž ví, co je pro něj příjemné. Je zkušený, poučený mnoha událostmi, takže si dovede takzvaně spočítat, co je pro něj dobré a čemu se raději vyhnout. Uvažuje jinak než ve dvaceti, když se vrhal do různých akcí, jejichž výsledek byl nejenže nejistý, ale mnohdy předem jasně katastrofický. Zkrátka, šedesátiletý muž často moudře mlčí a myslí si své, když jeho o třicet let mladší kolega v práci na poradě podlézá šéfovi a navrhuje evidentně nesmyslná řešení. Ovšem, když mu bylo třicet, choval se na poradě stejně, akorát, že by se nyní rozčílil, kdyby mu to někdo připomněl.

Právě z těchto důvodů mnozí lidé ve zralém věku tvrdí, že právě prožívají nejlepší období života. Někdy jsou podezíráni, že jde jen o frázi, že se takto utěšují, ale ve skutečnosti by dali cokoli za to, aby byli zase mladí, ztřeštění, lehkomyslní, nezkušení. Jenže ve většině případů se lidé ve vyšším věku skutečně cítí být spokojeni. Psychologové tento stav nazývají tak, že se lidé naučili najít si svou komfortní zónu. Žijí svůj život a nevidí důvody nějak si ho něčím nechat výrazně narušit. Jenže pozor, není to úplně ideální stav.

„Nejsem velkým příznivcem překračování hranic komfortní zóny. Zavání to nepříjemným pocitem a nutností sám sebe překonávat. Tím nejlepším, co můžete udělat, je komfortní zónu každý den nafukovat,“ uvedla psychoterapeutka Alžběta Protivanská. Podle ní je lidská bytost nejšťastnější, když se věnuje něčemu, co jemně přesahuje její dosavadní možnosti a dovednosti, ale zároveň si věří, že to zvládne. „Nejlepší pocit přichází, když maličko překonáváme sami sebe. Mozek touží po potravě v podobě nových informací, ale hlavně po nových zkušenostech. Když jen čerpáme informace, nikdy nedojde na jejich praktické uplatnění. K tomu potřebujeme odvahu,“ vysvětluje.

Pod pojmem odvaha si každý představuje něco jiného. Pro někoho to je zdolání nebezpečné skály nebo zhubnutí dvaceti kilogramů. Pro některou dámu je to třeba to, že si půjde poprvé v životě sednout sama do kavárny, protože až dosud to nikdy neudělala. Pro jinou ženu to může být to, že se poprvé po smrti manžela rozhodne koupit si sama zájezd k moři. Dosud si nedovedla představit, že by někam jela sama, natož do zahraničí, k moři. Pokud to zrealizuje, je to pro ni odvážný krok. Zatímco někdo jiný řekne: Co je na tom proboha odvážného někam sama jet?

„Odvážným krokem může být pro někoho třeba se konečně objednat k zubaři. Pro jiného ozvat se starému kamarádovi. Anebo oslovit někoho sympatického v tramvaji. Kdo trénuje svůj ‚odvážný sval‘, brzy si všimne, že se po světě pohybuje s lehkostí. Stane se totiž to nejpodstatnější, bude mít odvahu být jednoduše sám sebou,“ vysvětluje Alžběta Protivanská.

Zkušenost, že malý odvážný krok je zajímavý, má hodně lidí vyššího věku. Jednou z nich je osmapadesátiletá Zuzana za Zlínska. Rok jezdila ráno do práce stejným autobusem a potkávala se tam s jedním mužem. Nasedal na další zastávce, vystupoval o zastávku dříve než ona. Časem ji začal zdravit. „Cítila jsem, že se po mně dívá, ale zdálo se mně nemožné, že by mě snad balil. Nepřipadám si jako typ, který nějakého muže oslní na první pohled. Ten pán byl takový trochu divný. Roztržitý, nejistý. Ale vždy pozdravil, podíval se. Přiznávám, že jsem nad ním dlouho přemýšlela. Vyhlížela jsem, jestli nastoupí. Když týden nejel, přemýšlela jsem, co s ním je. Pak nastoupil, sedl si přes uličku a já mu řekla: „Co s vámi bylo? Týden jsem vás neviděla.“ Prostě to ze mě automaticky vylétlo, i když jsem si předtím týdny přehrávala situace, jak se s ním seznámit. Jenže jsem nenašla odvahu. Bylo vidět, jak je rád. Hned se dal do řeči. Další den mě pozval do kavárny. Pak z něj vylezlo, že se k tomu odhodlával půl roku, ale neměl odvahu. No, jsme spolu, jen nám to trvalo, protože jsme oba měli strach udělat první krok, zkusit něco nového, odvážného,“ vypráví Zuzana.

Kamarádky, které žijí samy, jí říkají, že by taky chtěly zkusit navázat známost s takovým zajímavým sympatickým mužem. Zuzana říká: „Dejte si inzerát. Usmějte se na někoho, koho neznáte a kdo se vám líbí.“

Odpověď, kterou často slyší: „To se nehodí, to je trapné.“

„Nemáte odvahu, bojíte se malinko vybočit ze zaběhaných kolejí,“ říká Zuzana.

Jsou lidé, kteří jsou schopni dělat životní veletoče klidně i v sedmdesáti. Někteří se rozvádějí, skáčou padákem, rozhodnou se běžet maraton. Mnohem užitečnější však je udělat nějaký neobvyklý odvážný krůček úplně malý. Ono se pak často časem ukáže, že ve skutečnosti malý nebyl.